Halina Pawlowská

BANÁNOVÉ RYBIČKY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jak přežít zvířátka

Manžel se vrátil z ciziny a přivezl ženě vzácný dárek. Musel jít ještě něco zařídit na celnici, ale brzo se vrátil domů a hned se zeptal: "Tak co tomu říkáš?" "No, co bych říkala," řekla trochu otráveně manželka. "Zdál se mi na bažanta trochu moc pestrej, ale už se peče v troubě." "Proboha! Vždyť to byl strašně vzácnej papoušek a mluvil sedmi jazyky!" "A že teda něco neřek!"

Lidi mají doma - v našich zeměpisných podmínkách - nejčastěji psa nebo kočku. Mezi kočkou a psem jsou obrovské rozdíly. Pes musí chodit na záchod ven. Kočka má soukromou toaletu přímo v bytě. Pes plní příkazy. Kočka neplní příkazy. Pes se strašně naběhá, protože poslouchá na Skoč!, Honem!, K noze!, Ven!. Kočka někdy přijde, někdy ne. Když pán psa odejde, pes teskně kňučí. Kočka jde klidně spát. Pes nemůže šplhat po záclonách. Kočka šplhá po záclonách. Pes má stále svůj základní tvar. Kočka se mění, aby se vešla kamkoliv.

Pes někdy vyje, kočka někdy zpívá. Když psovi vynadáte, cítí se vinen. Když vynadáte kočce, nehne brvou. Když psa pochválíte, směje se. Když pochválíte kočku, tak... nehne brvou. Proč vám to tak podrobně vykládám? Protože je na každém z nás, aby pečlivě zvolil, koho ke svému životu právě potřebuje. Jestli vzrušující flirt, anebo pevný vztah. Když flirt, pořiďte si kočku, a když už máte doma záletného manžela, tak... A to je má první rada:

 

POŘIĎTE SI VĚRNÉHO PARTNERA!

 

Koupit si psa je totiž jediný zaručený způsob, jak získat lásku za peníze!

Vždycky jsme měli nějaké zvíře. Začali jsme křečky, pak jsem měla želvu. Zuzanku. Utekla mi na Slapech, našli ji na druhém ostrově za tři dny. Šílela jsem radostí, pak mi za další tři dny někdo přinesl další želvu. Stejně velkou. Odmítla jsem tehdy výrazně přemýšlet, která je má Zuzanka. Měla jsem Zuzanky prostě najednou dvě. Pak další prázdniny ta jedna - asi ta podvržená - zas utekla - neexistuje nic rychlejšího než želvy - a ta druhá Zuzanka s námi bydlí dodnes - asi čtyřicet let. Je v akváriu a my jí musíme dávat na dno skřipec na vlasy, z kterého visí salát, aby měla pocit, že se prodírá džunglí.

Domácí mazlíčky má člověk většinou proto, že chce, aby ho někdo miloval a doufá, že mazlíček bude lepším objektem sadistických dětí než on sám.

Taky jsem týrala své rodiče tak dlouho, až mi pořídili kolii. Osm měsíců jí bylo, když jsme ji dostali. Venčili jsme ji poprvé večer a pes nic. Hystericky jsme mu zvedali u stromu v parku nožičku. Nic. Pak jsme od majitelky zjistili, že kolie je fena a že nožičku nezvedá nikdy, načež jsme přišli na to, že je to tak citlivé zvíře, že si ulehčí jen tehdy, když má jistotu, že ho nikdo nevidí. Číhali jsme celé dny po parcích a volali na ni: "Už můžeš! Nikdo nejde!" To zvíře, musím přiznat, bylo mnohem citlivější než já.

Snad nejkurióznější bylo, když jsme našeho jezevčíka Edu svěřili otci. Edu už máme dvanáct let. Dali jsme ho dceři k narozeninám, když jí bylo pět, Eda byl štěně strčené do krabice s mašlí, a když jsme balíček otevřeli, tak hystericky vyskočil a kousl našeho ročního Petra přímo do obličeje. Pak tedy zhruba po sedmi letech ho šel můj tatínek venčit. Taky byl v zelenině a vybíral tam papriky. Pak přišel a my najednou strnuli. V předsíni nebyl náš Eda! Nebyl tam dlouhosrstý, černý jezevčík. Byl tam trpasličí pudl pepř a sůl. A to už na dveře někdo tloukl. Kulatá rozzuřená paní. Za ní zoufale vyl přiškrcený Eda. "Ukrad jste mi Árona!" vřeštěla dáma. "Kde je můj Áronek!" Áronek už se k paničce vrhl a nadšeně ji líbal. Náš Eda ležel na zádech a v nervovém záchvatu chtěl, abychom ho drbali na bříšku. "Zbláznil ses?!" zařvali jsme na tatínka. "Zbláznil jste se?!" přidala se rozhořčená paní. "Proč jsi přivedl úplně cizího psa?!" Tatínek trochu pohrdavě pokrčil rameny. "No proč," řekl podrážděně. "Taky tam byl uvázanej!" A pak si šel v klidu očistit ty papriky.

Zvíře vás většinou zradí, když to s ním nemyslíte dobře. Zvíře vás zradí, protože to s ním myslíte dobře. Zvíře vás zradí, protože vás zradili už všichni a není důvod, abyste v cokoliv a kohokoliv doufali.

Jednu dobu jsme měli tři kočky. Jednu našel otec v práci, jednu našla moje matka ve škole (byla učitelka) a jednu jsem našla já na dvoře v popelnici.

Popelnice měla nejhorší povahu. Mstila se za své hnusné dětství a nenáviděla našeho strýce Evžena. Ten totiž o ní jednou řekl, že je blbá. Mstivá popelnice byla. Blbá ne. Deset let čekala na to, až strýc Evžen poleví v ostražitosti a své boty nechá lehkomyslně v předsíni. Okamžitě šla a pročurala mu italské mokasíny skrz naskrz.

Má další rada zní:

 

POŘIĎTE SI RYSA!

 

Popelnička totiž nejen číhala na Evžena, ale číhala na každého, kdo šel kolem skříně, aby mu mohla jako ten nejdivočejší rys skočit na záda a kousnout ho do krku. Ve škole se divili, proč mám takový divný tik.

Člověk se rozhodne svého mazlíčka zradit, když: nemá prachy, nesprávně se zamiluje, zapomene, že skončí v pekle.

Mně se zdálo poměrně dost dramatické, když jsem jednou točila něco do "Zanzibaru" a měla jsem na krku tlustou krajtu. Byl tam s ní její chovatel a neustále upozorňoval, že je krajta nervózní, protože je v místnosti dost horko. Bylo tam děsné horko. Dost jsem se potila. Pořád jsme to nemohli natočit. Pak se mi zdálo, že mám krajtu obtočenou kolem hrdla nějak jinak. Věděla jsem ale, že můj producent je absolutně bez slitování a že to natočit musím. Mluvila jsem na kameru pořád. Mluvilo se mi, pravda, čím dál hůř a pak byl naštěstí konec. Musel být konec, protože už jsem jen sípala. Dva silní muži ze mne krajtu sundali a její majitel měl v očích výraz člověka, který právě získal Nobelovu cenu. S absolutní pýchou totiž řekl: "Ale že utahovala, potvora, co?!!"

Má přítelkyně si připadala dost vedle, když svému muži řekla: "Láďo, musíme okamžitě do porodnice, budu rodit!" A Láďa - vyhlášený chovatel - byl zrovna nakloněný nad teráriem a řekl: "Musíš počkat. Zmije písečná rodí právě teď!"

Má rada je proto prostá:

 

PLÁNUJTE PEČLIVĚ DATUM PORODU!

 

Veterináři jsou obětaví. Veterináři jsou vynalézaví. Veterináři jsou prý největší děvkaři na širém světě!

Když bylo Petrovi pět let, veterinář dopustil, aby jeho myška každý den chodila se svou kožní chorobou na injekci. Třicet injekcí myška absolvovala. Pak chcípla. Petr hrozně plakal. Mně bylo myšky taky líto. Mimo jiné proto, že jsem si uvědomila, že jedna injekce stála sto osmdesát korun - krát třicet, a že to byla určitě (i když původně za třináct korun ze Zverimexu) nejdražší myška na světě!

Dalšího veterináře milovala má přítelkyně. Bylo jí osmnáct a veterinář měl spoustu milenek. Jednou na něj přítelkyně čekala před domem skoro celou noc. Jako záminku pro návštěvu měla andulku. Půjčila si ji od jiné kamarádky. Tiskla ji k sobě, a protože k návštěvě milovaného potřebovala posilnění, tak pila alkohol. Dost.

K ránu veterinář přišel a přítelkyně k němu napřáhla dlaň. "Je to akutní," škytla. Veterinář jukl na ptáka. Nehýbal se. Přítelkyně se taky soustředila. Pochopila, že ptáček její alkoholické svírání zřejmě nevydržel. "Tedy bylo to akutní!" opravila se. "Pomoc bohužel přišla pozdě."

Mělo to dohru. Kamarádka, která andulku půjčila, vyváděla. Přítelkyně jí koupila jiného papouška, ale kamarádka jí ho vrátila, že to není její drahoušek. Vrátila však ptáka až po týdnu, kdy uměl perfektně jedno slovo, které řve dodnes, když Helena otevře dveře. To slovo zní: "Krrávo!"

Byla jsem v Africe. Vím, že zvířátka nejsou pouze domácími mazlíčky, a vím taky, že někdo na zpupnost pocitu - mne milují všechna zvířata - navždycky doplatí. Můj zážitek ale není z Afriky, nýbrž ze safari ve Dvoře Králové. Pozvali mne tam, abych jim pokřtila malou opičku. Orangutana. Byly mu tři měsíce. Měl průjem. Držela jsem v ruce opici s plenkovými kalhotkami, jeho láhev s mlékem, svou skleničku šampusu na křest, mikrofon a snímaly mne na živo rádio i televize.

Připravila jsem si proslov a podařilo se mi ho říct, i když opičátko zoufale vztahovalo ruce ke své pečovatelce a snažilo se mne zlikvidovat. Pak byl konec, já pravila něco jako "Aby z tebe vyrostl slušný člověk", a byla jsem zklamaná, čekala jsem totiž větší odezvu. Ale přítomní nějak moc nereagovali. Vlastně skoro vůbec. "Nebyli tak nějak strnulí," zeptala jsem se syna, který tam byl se mnou. "Byli," odpověděl. "Hm, tak to nevím, to mě asi nepochopili," utěšovala jsem se. A syn řekl: "Ono taky bylo dost těžký tě pochopit, když jsi celou dobu místo orangutánek říkala brontosauřík!"

Jedna má přítelkyně se velice styděla, když si pozvala asi dvacet hostů do nového domu. Připravila skvělou tabuli. Obložené mísy, vejce, saláty, losos. Pak najednou s hrůzou zjistila, že jejich kocour sežral asi sedm lososových jednohubek. Jí samotné jíst po kocourovi strašné nepřipadalo, a tak mísy rychle přerovnala, přidala zeleninu na ozdobení mezer a hosté se dostavili.

Pak přišla kamarádka do kuchyně a viděla kocoura, jak se svíjí ve strašlivých křečích a u čumáčku má pěnu. Za chvíli bylo po něm. Kamarádka okamžitě srovnala hosty do řady, přiznala se, že mísu ochutnala před nimi kočka, a všichni odjeli do nemocnice, kde jim všem udělali výplach žaludku. Až po týdnu, po rozborech, se přišlo na to, že se kočka otrávila jedem na krysy a že lososovi nebylo vůbec nic. Bylo jen po elegantní pověsti.

Od té doby se totiž u kamarádky jídla, ke kterému měl přístup kdokoliv, už nikdo nikdy nedotkl.

Za miláčka se člověk většinou stydí, když miláček reaguje přesně tak, jak by reagoval člověk, kdyby se prostě nestyděl.

Má další rada je:

 

HLÍDEJTE SI ŽRÁDLO!

 

Všimněte si, je to rada, která se dá uplatnit nejen v říši zvířat.

Nikoho nechci ovlivňovat. Má dcera je vegetariánka. Já ne. Porce masa jím, ale živého kapra bych před večeří mít ve vaně nechtěla. Taky bych nechtěla jíst pašíka Vencu a králíka Jirku.

Má přítelkyně jednou snědla králíka Karla a pak z toho měla takové trauma, že o tom napsala maturitní práci, pak práci, když se hlásila na scenáristiku na FAMU, a nakonec zkoušky udělala zejména proto, že se s komisí vášnivě hádala o to, jestli je vůbec možné dělat králíka bez česneku jen s knedlíky a se zelím.

Mám radu, pokud nemáte umělecké ambice, tak...

 

NEPEČTE SVÉ KAMARÁDY!

 

Společná vlastnost byznysmenů se projevila, když pilot nahlásil mikrofonem poruchu letadla s tím že z pasažérů není nikdo ohrožen, ale že zřejmě o život přijde jeden foxteriér, který cestuje v zavazadlovém prostoru, kde prudce poklesl tlak. Pilot ještě řekl, že jsou dvě možnosti. Buď se poletí dál a pejsek dodýchá, anebo nouzově přistane, což bude všechny stát víc než tři hodiny. Šíleně zaneprázdnění obchodníci jednomyslně odhlasovali přistání. Takže... ani lidská budoucnost nemusí být ztracena!

Pes Madonny má obojek od Tiffanyho s pravými brilianty za sedm a půl tisíce dolarů. Hitlera, který miloval vlčáky, se jednou chtěli zbavit a podstrčili mu štěně nakažené vzteklinou. Bohužel se na to přišlo.

Herečka Courtney Love má psa Boba Dylana. Manželka premiéra Blaira má teriéra, který se jmenuje Pilsner Urquel. Arnold Schwarzenegger má labradora, který se jmenuje Štrúdl, a Brigitte Bardotová má psa, který slyší na jméno Gin. Nejvíc se mi líbí, že Ronald Reagan měl dva skotské teriéry, jeden se jmenoval Skotská a druhý Soda!

Mimochodem, loni mi volala teta, která bydlí v Babiččině údolí. Rozvodnila se tam řeka, a když jsem se tety zeptala, jak se má, tak řekla: "Ani se neptej. Sultán a Tyrl už jsou pod vodou!"

Spisovatel Jaromír John řekl: "Zvířata lze vychovat, lidi ne!"

Asi je to pravda, ale pozor - a to je má poslední rada:

 

NIKDY NEZAPOMEŇTE, ŽE LIDÉ JSOU OBČAS JAKO ZVĚŘ, ALE ŽE ZVÍŘATA SE NĚKDY CHOVAJÍ STEJNĚ JAKO LIDI!