C. Douglas Payne
překlad: Tamara Váňová

MLÁDÍ V HAJZLU 2: MLADÍK V OKOVECH
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pondělí, 12. listopadu

Už celejch šest hodin sem nezvracel. Mám pocit, že se to votočilo k lepšímu. Možná, že život přece jen stojí za to. Vijay mi zavolal ze školy a sdělil mi radostnou zprávu. Získal sem prestižní stipendium ke studiu v Indii. Dal článek o mně i s fotografií k dispozici novinám. „Pošlou ti poukaz na letenku,“ dodal. „Program je průběžný. Stačí jen, když jim zatelegrafuješ, kdy máš v plánu dorazit do Bombaje.“ Sem skoro připravenej odjet, pokud mi zaručí pořádnou postel. Další dobrý zprávy: zasnoubení Ferguson–Cramptonová bylo obnoveno. Pan Ferguson dává dohromady šiky k další blokádě betonárky. Paní Cramptonová tajně smaží karbanátky pro obléhané odborové stoupence. D----e je zavřenej v psí boudě za neustálej bojkot spodního prádla.

23:30 – Tak, a stalo se. Můžu to klidně sdělit mikročipům zatepla, dokud sou rány ještě živý. Zrovna když sem se snažil zarputile číst Příběh starých žen od Arnolda Bennetta (když sem předtím neúspěšně prolistoval celou knihu při hledání oplzlejch pasáží), někdo jemně zaťukal na dveře mýho přívěsu. „Dále,“ zakrákal sem. Další jemné zaklepání. „Dále, paní Cramptonová!“ zvýšil sem hlas. „Můžete si už ten podnos vzít.“ Dveře se pomalu otevřely.

„Nicku, jsi to ty?“ ozval se zpěvný hlas plný váhání.

Apurva!

Zmocnila se mě panika. Odhodil sem knihu a deku si přetáhl přes svý poblitý pyžamo. Je to už opravdu tři dny, co sem se naposled sprchoval?

„Ahoj, Apurvo,“ vydechl sem. „Pojď dál.“

Přívěs se celej zakymácel, když Apurva vstoupila do úzký chodbičky a opatrně se rozhlídla. Byla dokonale upravená a voněla himalájskými loukami plnými květů.

„Je to tu tak mrňavé, Nicku!“ zvolala. „Tady opravdu bydlíš?“

„Prozatím. A nevadí mi to.“

„Ach, Nicku, ty jsi v posteli? A neruším?“ zeptala se váhavě.

„Ale vůbec ne, Apurvo. Doufal sem, že... se zastavíš. Prosím, odlož si kabát. Co s tebou ostatně bylo?“

„Promiň, nicku. Otec mě nechtěl pustit z dohledu. Naštěstí byl dnes nečekaně služebně odvolán. Musela jsem mu slíbit, že se nehnu z pokoje. On si samozřejmě neuvědomuje mé rozhodnutí stát se špatnou. Nicku, ta podlaha má vždy tak podivný sklon?“

„Obyčejně ne, ale náhle se vypustily pneumatiky. Měl sem v plánu něco s těma klínama hned zejtra udělat.“

„Aha,“ řekla. Opatrně si odkládala kabát, rukavice a šátek a snažila se přitom neztratit rovnováhu. Překvapilo mě, že se jí chvěly ruce. Francois byl zase nadšen tím, že si pro tuto příležitost oblékla svůdně rudý pletený šaty, který dávaly vyniknout všem vzrušujícím konturám jejího těla bez zábran a studu. Vzhledem k tomu, že toto sou kvality, jimiž oplývá i Francois, nechal sem konverzaci na něm.

„Posaď se, má drahá,“ vybídl ji vemlouvavě. „Nabídl bych ti občerstvení, ale bohužel komorník dostal dnes večer volno.“

„Děkuji, Nicku. Není třeba,“ řekla Apurva. Seděla u malého jídelního stolečku a snažila se – s obtížemi – nesjíždět, přičemž se jí vždy povytáhly šaty nad nádherně tvarovaný kolena. „Nicku, ty ale nevypadáš moc dobře,“ pokračovala a chytla se rukojeti u dveří jako záchytnýho bodu. „Asi bych tě měla nechat v klidu.“

„Ne! Ne, Apurvo. Cítím se opravdu skvěle. Nikdy mi nebylo líp.“

„Určitě? Promiň, že to říkám, ale tvé oči jsou vodnaté a zdá se, že máš silnou rýmu.“

„To je senná rýma,“ vysvětlil Francois. „Tu mám v tomto ročním období pravidelně.“

„To je tedy mrzuté. Sestra Brenda je obdobně postižená. Ale jí to nevadí. Má pocit, že urputné problémy s nosem jsou součástí jejího pokání. Tobě je zima, Nicku, že jsi až pod bradu pod dekou?“

„Víš, má drahá,“ vysvětloval Francois, „nemám toho mnoho na sobě.“

Moje návštěva se začervenala a podívala se stranou. „Promiň. Já raději půjdu, aby ses mohl obléci.“

„Ale drahá. Nemám nic, co bych před tebou skrýval. Ty snad ano?“

Apurva zrudla ještě víc a upravila si záhyb na šatech. „Já..., ne že bych chtěla.“

„Nechtěla by sis přisednout ke mně na postel? Je dost velká pro oba.“

„No, možná, že bych mohla. Jsi přesvědčen o tom, že jsi dostatečně zdráv, abys přijímal návštěvy?“

„Nikdy mi nebylo líp,“ zakašlal sem. „V životě sem nebyl nemocnej.“

Apurva se vzpřímeně posadila na kraj hrbolatý matrace. Jen tak, že toporně brzdila svými koleny, se jí podařilo nesklouznout směrem k horečkou rozpálenýmu Francoisovi.

„Co je to za divnou vůni?“

„To je, moje drahá, kolínská. Líbí se ti?“

„Přiměřeně.“ Zvedla mou odhozenou knihu. „A co to čteš? Co jsem zavřená doma, bez přestání čtu.“

Francois jí vytrhl knihu z ruky a mrštil s ní co nejdál. Apurva sebou úlekem škubla. „Nebudeme přece diskutovat o literatuře,“ řekl.

„A o čem tedy budeme diskutovat?“ zeptala se Apurva. „Jak se daří mému rozkošnému pejskovi?“

„Zapomeň teď na psa!“ odsekl Francois. „Pojďme se bavit o tom, jak se rozepínají tyto tvé nádherné šaty.“

Apurva se beze slov natáhla dozadu, uvolnila knoflík a pomalu rozepínala zip.

„Vadilo by ti, kdybych zhasla?“ zeptala se.

„Vůbec ne,“ řekl Francois a natáhl se k vypínači, přičemž se zároveň snažil shodit svý ušpiněný pyžamo. Vzpřímil se a přitáhl si Apurvu blíž. Ani se příliš nebránila.

Jsi opravdu úplně nahý?“ zašeptala.

„Víceméně,“ odpověděl Francois a zápasil ve tmě s uzávěrem její podprsenky.

„Toto prosím, Nicku, nedělej“ řekla a odtáhla se. „Nejdřív si promluvme.“

Ale zemská přitažlivost neodolatelně tlačila její nádherný tělo ke mně. Moje rty hledaly její a Francois dychtivě našel její teplý ňadro obalený do nejjemnější vlny.

„Nicku, mám tě opravdu ráda,“ zavzdychala. „Ale... “

„Ale co, drahá?“ konejšil ji Francois.

„Kape mi na tvář cosi z tvého nosu.“

„Ach, promiň!“ a natáhl sem se pod ušmudlanej polštář pro kapesník. Bohužel, nenašel sem ho. V zoufalství sem si utřel nos do prostěradla.

„Nicku, opravdu ti nic není?“

„Není, ale sem strašně alergickej na vlnu,“ lhal Francois. „Vadilo by ti, kdyby ses vyslíkla?“

„Ráda bych, Nicku, ale... .“

Francois přestal zápasit s proradnou sponou podprsenky. „Ale co, drahá?“

„Promiň, budu‑li hovořit otevřeně, Nicku, ale toto není atmosféra, jakou jsem si představovala.“

„Ležíš nepohodlně?“ zeptal sem se. „Nechceš ještě jeden polštář? Nebo mám zapnout elektrickou podušku? Za vteřinu se tady upečem.“

„Nicku, musíš si uvědomit, že když mladá žena dospívá, je samozřejmě zvědavá na to, jak to asi v těchto, jak bych to řekla, záležitostech chodí, a často si ve fantaziích představuje své první... milování. Ty jsi nikdy neměl podobné představy?“

„Jednou nebo dvakrát mě přepadly, to ano,“ připustil sem.

„Přirozeně bys pak mohl pochopit, že by si mladá žena třeba mohla přát, aby to poprvé bylo, no... co možná nejpříjemnější. Že by si třeba nepřála, aby její zážitek jakkoli kazila... víš, nějaká špína a nečistota.“

„Ta matrace neodpovídá tvým představám, co?“ vzdychl sem si. „Chtěl bych, abys věděla, že za ten zápach nemůžu. Je to nešťastné dědictví po předchozím uživateli.“

„Není to jen tou postelí, Nicku,“ vysvětlovala. „Prostě to není tak, jak by to mělo být. Je to vůči Trentovi neloajální.“

„Ale Trent se o tom nikdy nedozví!“ argumentoval Francois.

„Ale já o tom budu vědět. A ty to budeš vědět. Nicku, musíš se uzdravit, odstěhovat se z tohoto strašného přívěsu a zůstat pro Sheeni neposkvrněný. Uvidíš, že čas ukáže, že to takhle bude lepší. Pro všechny čtyři zúčastněné – pro tebe, pro mne, pro Trenta i pro Sheeni.“

No jo, ale co Francois? Čas to možná ukáže, ale teď se musí nějak vypořádat se svou OLE, která ne a ne ustoupit.

V ten moment nás vyděsily zvuky bouřlivý hádky před domem. Apurva vyskočila z postele, zapla si šaty a vyhlídla z okna.

„Panebože!“ vykřikla. „To je otec!“

Zasténal sem a zalezl pod deku.

„Rychle, Nicku!“ zaprosila Apurva a hodila na sebe kabát. „Tvůj otec ho vraždí!“

Tata pana Joshiho nakonec nezavraždil, jen mu rozbil nos a potrhal oblek. Za odměnu pan Joshi dodal nazelenalou patinu na tatovo již modrofialový oko. Je fakt, že když se tak váleli v blátě, chroptěli a navzájem do sebe bušili, oba měli vraždu na mysli. Ale ostrý kopnutí do koulí, přestože momentálně trochu umrtvující, není většinou životu nebezpečný. Ale i tak, na to, že oba bojovali holejma rukama, byl to zápas překvapivě divokej. Aspoň tedy Apurva byla vyděšená.

„Nechte ho!“ ječela a mlátila tatu přes záda a bolavý ucho.

„Já tě naučím, ty komunisto!“ burácel tata a kroutil nosem svýho protivníka.

„Vyvdám tě, ty jedna couro!“ chroptěl pan Joshi, pravděpodobně směrem ke svý dceři.

Po strašnejch deseti minutách toho bojovníci konečně nechali, vzduchem ještě chvíli poletovaly výhružky multimilionovejch náhrad škody, mně byl přislíbenej výprask bičem a sladkou Apurvu odtáhl její trýznitel do auta. Když pan Joshi odfrčel do noci, otec se chytil za zraněný oko.

„Zapsal sis tu zasranou poznávací značku?“ chtěl vědět.

„Nezapsal, to mě strašně mrzí.“

„Do čerta. A kdo byla ta holka?“

„Nevím,“ lhal sem. „Říkala, že prodává předplatný na nějakej časopis. Pročs ho napadl, tati?“

„Všiml sem si, jak se ten všivák plíží příjezdovou cestou k mýmu autu,“ odpověděl tata a mnul si oko. „Já ty odborářský spratky naučím, zač je toho loket, ničit majetek jiných lidí!“

Za těchto okolností sem se rozhodl, že nebudu uvádět věci na pravou míru.

„Je to divný,“ pokračoval, „ale mám pocit, že sem toho mexickýho hajzla už někde viděl. A proč řval na tebe?“

„To kdybych věděl, tati,“ pokrčil sem rameny. „Já se přece pořád snažim zůstat při těchto dělnickejch rozepřích neutrální.“