Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

39. Názory pana Habáska staršího o manželství

Starý pan Habásko prohlížel se zalíbením cutaway, který právě vyžehlil a zavěsil na krejčovskou loutku.

Vtom bylo zaklepáno na dveře.

„Kerej čert?“ pomyslil si pan Habásko a velel „dále".

Vešla jedna žinilková paní a ptala se, jestli je správně u pana Habáska.

„To byste byla,“ řekl ten pán a žádal ruměnou paní, aby se posadila.

Paní se ptala, jestli je ten pán, co má syna.

„Panenko milostná!“ ulekl se pan Habásko, „a co má bejt?“

Žinilková paní mu vysvětlila, že je paní Šefelínová a že má dceru a skrz ten pád —

„Panenko milostná!“ ulekl se pan Habásko, „že ten uličník něco proved?“

Nahlas pravil: „Tak vy máte dceru, paní? To rád slyším. Někdo má dceru, někdo syna, jak se to holt šikuje —“

A dodal v duchu: „Ať je to jak chce, já jsem z toho obliga venku. Přeci nebudu kluka hlídat.“

Toto stanovisko objasnil paní Šefelínové. Děl: „Paní, vono je to těžký. Dnešní mládež není taková, jaký sme byli my. Jestli se něco mělo stát, to víte... tadyhle člověk, inu...“

„Vono to není tak daleko,“ uspokojila ho ruměná paní. „Moje dcera na sebe drží.“

Panu Habáskovi spadl kámen se srdce.

„Hned sem si to myslel,“ pravil s uspokojením. „Můj syn nemá to ve zvyku, aby dělal holky nešťastný. Von je tak ctnostnej, až se tomu kolikrát divím. Co já sem se v jeho letech navyváděl. Ale von kdepak! Jenom na práci myslí. Dělá mně velkou radost, to vám můžu říct.“

Paní pravila, že to je dobře, a pak šíře vylíčila dobré vlastnosti své dcery. Nato rozvinula své názory o manželství. Její řeč vyzněla v resoluci, že není nad manželský stav, když si manželé rozumějí.

„Máte pravdu, paní,“ přisvědčil pan Habásko. „Dívám se na hocha a myslím si, že by měl už svůj čas. Nedělá to dobře, když je člověk sám. Člověk má kde bejt a o koho se starat. Nad to není.“

„Úplně s vámi souhlasím, pane,“ přisvědčila ochotně paní Šefelínová.

„Arciť,“ pokračoval starý pan Habásko, „je manželství a manželství. Někdy to dělá dobrotu, někdy manželé spolu žijí hůř než ty cikáni. Říkám synovi, ‚rozmysli si ten krok, neb nevíš, do čeho lezeš. Takhle to máš dobrý, starej táta se o tebe stará.‘ On by si, paní, nevydělal ani na slanou vodu. Kluk je to lehkomyslnej a jen roztopášnost u něho panuje. Užívat luxusy a biografy, to je jeho.“

Ruměná paní poklesla na mysli, když slyšela tuto in­formaci z kompetentních úst.

„Když teda myslíte, pane,“ pravila s povzdechem, „tak to dceři přetrhnu. Nedovolím jí slézat se s lumpem.“

„Lumpem? Kdo je lump!“ zvolal stařík rozhořčen, „míníte-li mýho syna, tak to odvolejte, chcete-li bejt se mnou zadobře. Takovej hoch, paní, dneska neroste. Co já bych si bez něho počal. On jenom pro svýho otce žije. Za mě by dejchal, kdyby to šlo. A řemeslo dneska nejde, jak by mělo jít, tak je mi každej groš, co přinese domů, dobrej. Jaký je to hodný dítě! Ne aby jako jinej landal s kamarádama, to on nevede. Večír sedí doma a předčítá mně z knížky. Ta holka bude šťastná, která ho dostane. Ale on pro každou není (...)

(......)