Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

64. Smíření pana Načeradce s kmetem

Druhý poločas nezměnil již ničeho na výsledku. První inteligent chtěl rozpřádat dále svou theorii. Ale seznal, že ho druh neposlouchá. Natahoval krk jako hladové pískle z hnízda a jeho krátkozraké oči sledovaly úpěnlivě prudké pohyby hráčů. Kolem něho a ostatních diváků utvořil se prázdný prostor, neboť kudrnatý se zmítal a nevázaně ko­lem sebe kopal.

V poslední minutě Šoltys hladce unikl obráncům, ale jeho krásnou ránu zachytil s velkým štěstím Franzl.

Hned nato soudce odpískal zápas. Nadšený dav se za­vlnil a vtrhl do hřiště. Mládež obklopila hráče, dychtivá poplácati je po zádech. Pan Habásko seznal, že jeho šéf zmizel. Hledal ho očima a najednou ho uzřel na hřišti, jak zvedá robustního Svobodu na ramena. Podařilo se mu to s přispěním několika přívrženců. Rud námahou, klusal se svým nákladem do kabiny. Za ním cválal slovanský kmet, jenž stejným způsobem zmocnil se druhého šťastného střelce, pana Puče, a cválal za panem Načeradcem s výra­zem mírného blaha v líci.

„Můj šéf je cvok,“ pomyslil si Eman s opovržením, „eslipak se tohle sluší na závod konfekcí a gumáky?“

Neměl času projevit tuto ideu nahlas. Neboť tlustý Šéf, provázen slovanským kmetem, se blížil k němu. Oba byli zpoceni a funěli jako nosorožci.

„Pane,“ děl kmet k panu Načeradci, „urazil jsem vás. Odpusťte, pro smilování boží! Nerad jsem to učinil a kaji se z toho skutku. Domníval jsem se, že náležíte do řad odvěkých nepřátelů našich, kteří usilují o naši záhubu. Zatím jsem seznal, že jste uvědomělý národovec. Na má prsa, věrný Čechu!“

Pojal pana Načeradce v náruč, při čemž mu silně zmáčkl břicho.

„Do smrti dobrý!“ děl ten pán, „já už o ničem nevím. My, pane, musíme držet k sobě, neb jsme jedny víry, jednoho přesvědčení.“

Eman zatahal pana Načeradce za kabát.

„Že bysme šli, pane šéf,“ pobídl ho mračně.

Kmet pustil pana Načeradce. Stáli ještě hodnou chvíli na místě, lomcovali s sebou, držíce se za ruce, a láskyplně dívali si do očí. Konečně se odtrhli a rozešli se, mávajíce klobouky.

„To musí bejt vzdělanej pán,“ pochvaloval si pan Načeradec neznámého kmeta.

Eman úporně mlčel. Kráčel s rukama (...)

(......)