Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

66. ...a skály vrchu Bohdalce pukaly

Tušíme, vážené čtenářky, že málokterá z vás by si přála vězet toho soudného dne v kůži slečny Emilky a její vážené matinky. Toho dne, jak vypravují nuselští dějepisci, země hřměla, hrobové se otvírali a skály vrchu Bohdalce pukaly. Pan Šefelín byl veliký a strašný ve svém hněvu. Lid se sbí­hal k domu, jehož okna drnčela, jako když sentinel uhání po hrbolaté dlažbě, dveře se otvíraly, pavlače se plnily a uši četných partají se zalíbením naslouchaly, co se děje.

Pan Šefelín zavedl přísný výslech se svou manželkou a zbloudilou dcerou. Vyšetřování přineslo překvapující, a dodejme, kormutlivý obrat. Ukázalo se, že skutečný stav věcí je daleko horší, než jak by se zdálo podle informací té vdovy, že totiž... že jako... věru nevíme, jak bychom to řekli... rádi bychom to nějak delikátně podali...

Emilka se průběhem křížového výslechu přiznala, hořce plačíc, že je v tom, ano, že to tak musíme říci, už tři měsíce byla v tom...

Pan Šefelín vytřeštil oči a klesl do židle. Paní Šefelínové se udělalo mdlo. Pocítila, že se podlaha nahnula jako paluba lodi na nepokojném moři. Zbloudilá Emilka použila zmatku a prchla.

Chvíli panovalo ticho. Potom pan Šefelín povstal a instinktivně počal odepínati pásek.

Manželka mu zastoupila cestu.

„Kam jdeš?“ tázala se.

„Já ji zabiju,“ tvrdil pan Šefelín, „já ji... no, počkej... a s tebou si to eště vyrovnám. Ty jseš tím vinna, protožes jí ve všem polevovala. Ale já s váma zaválím binec, že na to budete pamatovat. Já vám dám hanobit Šefelínův rod —“

„Nic nám nedáš,“ odvětila manželka pevně, „nic nám neuděláš. A s tou holkou si to spravím sama. Já ti ji ne­vydám, ty bys mi ji zmrzačil, protože jseš nemlich jako ten bejk divokej —“

„Ženská!“ zařval pan Šefelín zuřivě, „co se to opova­žuješ?“

V srdci paní Šefelínové se probudila udatnost. Odhod­lala se postaviti proti muži a vybojovat s ním zápas až do vítězného konce.

Dala si ruce v bok a otázala se rázně: „Tak von ti někdo hanobí rod?“

Manžel pohlédl na ni očima podlitýma krví a zasípěl: „Vona ještě... ta ženská roztopášná se opovažuje... vona taky vrhá kal na moje šediny!“

„Podívejme se na něho!“ opáčila posměšně chrabrá žena, „my prej vrháme kal na jeho šediny...“

„Poslouchej!“ zahřměla, „řekni mi, kdy se narodila Emilka?“

Panu Šefelínovi klesly ruce.

„Co má tohle bejt?“ zabručel nejistě, „já mám takový věci (...)

(......)