Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

68. Krásný vzhled je na ten boží svět — la! — la! — la!

Pan Šefelín povídal, že už taky musí, že už se hodně zdržel... ale Eman starší uchopil ho za ramena a stlačil do židle, „ale kdepak!“ prý, „to byste nám přeci neudělal, pane Šefelín, když jsme se tak seznámili —“

„Tak teda,“ svolil ten pán, „vo chvilánku nebude zle.“ Pan Habásko vyšel na chodbu a hvízdl: „Tfiú!“

Na to znamení vyběhl klučík sousedčin a ptal se, co si pan Habásko přeje.

„Tady máš džbánek, Pepíčku,“ vece starý pán, „a skoč do vejčepu pro pivo. Mrskni sebou!“

Pepíček učinil, jak mu bylo veleno, a za chvíli postavil před oba pány džbánek piva.

Pan Habásko nahlédl do džbánku a pravil: „Neupils, Pepíčku. Vidím, že jseš spravedlivej hoch. Tady máš šestáček a kup si bombo. Ale nechoď daleko, budu tě ještě potře­bovat.“

Chlapec vyrazil jako střela a za chvíli ho bylo vidět, jak vychází od hokynáře a cucá s blaženým výrazem cukrátko.

Pán z Cimburkovy ulice nalil pivo do sklenic a přiťukl si s pánem z Nuslí na zdraví.

Eman starší dobře prorokoval, že bude ještě Pepíčka potřebovat. Chlapec musel ještě mnohokrát běžet se džbá­nem dolů a proměňovat dvacetihaléře za bonbony.

Páni se ponořili do družného hovoru a jejich srdečnost vzrůstala geometrickou řadou v přímém poměru s vy­prázdněnými džbánky.

Pan Habásko jal se velebit svého syna.

„To je kluk, ne! Von měl dycky hlavu jako stříbrnej zvonek, ale u těch židů dostal školu. Já se nestačím na něho koukat a vedle něho si připadám jako ouplný jehně.“

Pan Šefelín pochvalně přikývl a děl, že to tak má být, a doporučoval svou dceru přízni pana Habáska.

„Je to jenom, toť se ví, ženská,“ pravil, „ale rozumu má za deset chlapů. A jaká je to dobrá dcera! Takový dneska nerostou, jaká je k rodičům. Vona by za nás dejchala.“

„Ten kluk, ten kluk,“ vrtěl hlavou pan Habásko, „von je nad všecky advokáty. Židovsky umí jako česky a sám vod sebe. Pan Načeradec, jako jeho šéf, říká, že by byl bez něho jako bez rukou.“

„Cs — cs!“ divil se pan Šefelín, ale připojil, „nemlich to samý je s Emilkou. Vona je u Schmalfussů kápo. Co chce, to se stane. Dycky musí jít po jejím.

Haha!“ zachechtal se, „dyž si tak pomyslím, jak bude stará vyvalovat voči, až jí oznámím, že je ruka v rukávě. Vona si bude myslet, že vrdloužu. Ba ne, holka, už je to takový!“

Soumrak zastihl oba pány ještě pohromadě. Jejich zá­bava byla stále ještě živá, třeba se jazyky těžce obracely. Silný požitek alkoholu vznítil v panu Šefelínovi filosofické pudy. Tvrdil, že by okamžitě zavládl mír mezi národy, kdyby nebylo spolků, ženských a politiky.

„Heleďse, Emánku,“ pravil, „dyby nebylo těch ženskejch věcí, tak jsme mohli bejt už dávno kamarádi. A takhle,“ dodal lítostivě, „bysem tě byl málem přizabil.“

„Máš pravdu, Viléme,“ přisvědčil Eman starší, „když si tak povážím... Mně nebylo zrovna akorát, kdyžs na mě přišel (...)

(......)