Karel Poláček

MUŽI V OFFSIDU
aneb Ze života klubových přívrženců
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

74. Názory pana Načeradce o manželství

„Co je?“ uvítal pan Načeradec Emana.

Mladý muž neodpověděl, ale sedl si na pult.

„Tady se sedá, milostpane?“ zlobil se tlustý šéf, „co tu máte co hledat? Proč nejste dole?“

Eman si pohrával nůžkami a mlčel.

„Ptám se, proč nemáte bejt v Praze?“ dorážel pan Nače­radec, „kdo je v kvelbu?“

„V krámě je hoch... teď není co dělat!“ vece Eman a dodal: „Já bych vám rád něco řek...“

Pan Načeradec se zastavil a pronikavě se podíval na mladého muže.

„No? Co mi máte oznámit? Jestli je to něco nepříjemnýho, tak si to nechtě! Nepříjemnejma věcma jsem zásobenej! Já vím, co chcete říct, ale běda vám, jestli to řeknete! Já nic nechci vědět! Tak, co je? Přišlo něco vod úřadu? Domácí přirazil? Kdo se to zas položil? Jojo, můj život není žádnej život, už abych se vás zbavil, vostatně, co se rozčiluju, já se nerozčiluju, já —“

„Nic takovýho,“ odvětil Eman, „já jenom... já jsem vám chtěl říct, že se jako žením —“

„Ták? Hm... No, není-li vám dobře, děte domů a uvařte si horký thé! Paní už tam dole dohlídne...“

„Vážně,“ jistil Eman, „já do toho praštím! Už sem se ustanovil!“

Tlustý šéf hvízdl. Pak vzal svého zaměstnance za kabát a zeptal se:

„Jak jste starej, Eman?“

„Bude mi šestadvacet,“ zvěstoval Eman.

Pan Načeradec zakýval soucitně hlavou.

„Šestadvacet... To jste mladej smrad, Eman.“

„To sem,“ potvrdil mladý muž.

„Jojo!“ vzdychl tlustý šéf. Nastalo ticho. Pan Načeradec ukryl ruce pod šosy kabátu a kýval se na místě jako papí­rový panák.

Pak obrátil se zase k Emanovi:

„Doufám, že si to ještě rozmyslíte?“

„Už se nedá nic dělat! Je to na beton!“ vece Eman.

„Nedá se nic dělat — nedá se nic dělat! Co mám dělat? Veme si něco do hlavy, s člověkem se neporadí, kdo chce kam... Von se bude ženit! Núú! — Vostatně, co se starám? Mně taky nikdo neporadil! Žení se — maucta! Von má moc rozumu —“

Ve skleněné budce, která tlustému šéfovi byla kanceláří, zazněl telefon.

„Moment!“ řekl ten pán a odklusal.

„Halo!... Jo!...“ slyšel Eman, „maucta, pane Bejšovec! Jo!... jo!... ano!... děkuju, to víte... všecko zdravý... jo!... já ne, ale vy a eště k tomu rohatej... dovolte, jak jsem měl vynýst? Už jsem držel za zelený, první myšlenka je nejlepší... tak mi podruhy do toho nemluvte, vy jste kibic a vidíte do dvou karet... já nejsem vševědoucí... nechtě mě bejt, já vím, co dělám... děte do háje, vy u mně nejste žádnej člověk... jo... jo... beze všeho... pošlete si ke mně mladýho muže... ano, budu se těšit... milostpaní ruku líbám... servus, na shledanou...“

„Jo, co jsem chtěl říct!“ navázal pan Načeradec svou řeč, „jo: Tak vy se ženíte? Eman, Eman, Člověče nešťastnej, proč se neinformujete, když chcete něco takovýho podnik­nout? Proč nejdete ke mně a neřeknete: ‚Pane šéf, tak a tak!‘ Já bych vás z toho vyved! Já...“

Vzal svého zaměstnance za ucho.

„Mladej muži,“ děl slavnostně, „víte, co je to manžel­ství? Vy si myslíte, že si berete jednu ženskou! Chyba, mladej muži! Ženská je jako houba, nikdy není sama. (...)

(......)