Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

18
Rozmluva o blechách a jejich zvycích.
„O, lordo Dorlongtono!“
Boj náčelníka Cherokésů se vzdělaností.
A plivne na divadelní pokladnu

Plakáty hlásaly, že se hraje Vějíř lady Windermerové, celé město se chystalo do divadla a hostinská od Kamenného stolu začala se strojit a krášlit již odpoledne. Dramatický umělec Benno Mertens hrál v této komedii onoho pána, jehož manželka podezírá z nevěry s tou paní s vějířem. Přinesl hostinské dva volné lístky s přáním, aby paní Božena i pan Tatrmuž neopomenuli jej spatřiti v této stěžejní roli. Pan Šimon Tatrmuž odmítl jít do divadla; pravil, že nemá na to hlavu; někdo musí zůstat doma a mimo to slíbil radovi Dynderovi, že si s ním hodí kartičky. Nedal se přemluvit, a tak ho nechali s pokojem.

Také paní Dynderová se rozhodla, že půjde do divadla. Ctí dramatické umění, které, jak pravila, dovede zpodobovati život jako žádné jiné. Bude dobrým a vhodným poučením pro ni a její dospívající dívky.

Kvartán Lubomír žádal, aby ho také vzali do divadla. Otec byl proti tomu. Mínil, že mladík, který plave z matematiky, si nezaslouží žádné zábavy.

Dáma se skřipcem a stuhou řekla, že nejde ani tak o matematiku, jako o to, že kus je nepřiměřený kvartánovu věku. Vezme ho do divadla, až se bude hrát nějaká pohádka se zpěvy nebo něco podobného.

Pohlavár Cherokésů prohlásil, že z pohádek už vyrostl a že do divadla jít musí. Řeklo se mu, aby nezlobil. Výrostek začal ronit slzy a fňukat. Rada Dyndera se rozlítil a pravil, že ho nechce vidět. Nakonec se paní Dynderová dala obměkčit. Konečně, děla, odehrává se ten kus ve vzdělané společnosti a matka doufala, že pohled na mylordy a mylady může zjemnit drsné mravy indiánského náčelníka.

Byl tedy večer a k divadlu, které bylo umístěno v budově sokolovny, se hrnul valný zástup obecenstva, chtivého uměleckého požitku.

U pokladny seděl sám ředitel divadelní společnosti pan Bóža J. Kolbaba-Lipský. Svou ředitelskou tvář vyměnil za červeně pomalovanou masku, protkanou uhlovými čárami. Byl oděn v hrachovou uniformu lokaje, krátké kalhoty, baňatá lýtka vězela v ženských punčochách. Na lících měl přilepeny chumáče licousů. Lokaj vydával vstupenky, přijímal peníze a jeho hlas byl slaďounký. Obecenstvo se proplétalo k hledišti úzkou chodbou, kde byla nakupena bradla, kozy, činky, kolovadla a jiné tělocvičné nářadí. Na konci chodby rozbil svůj stánek kramář, i nabízel pro osvěžení vyschlé pomeranče, větrové pokroutky a sodovou vodu.

Divadelní sál hlučel, šuměl, ševelil, pípal; židle rachotily a výrostci, kteří zaplnili místa k stání, skřehotali jako zrezivělé pumpy, škádlili děvčata z obchodů a louskali burské oříšky. Přední místa křesel zaplnily kulantní a administrativní pleše, solidní a reelní zátylky a těžké hedvábí. Jako exotičtí motýli poletovaly večerní šaty s nahými zády. Páchlo tu pudrem, voňavkami, rozjařením, vzdělaností. Divadelní opona se vlnila a za ní jsi tušil horlivý ruch.

Každému padl do očí svou postavou, baňatou jako hřbitovní koule, redaktor (...)

(......)