Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

19
Každý ať zpívá své.
Páni inženýři, holomci, potěšili starého strejdu.
Kam se to koukáte, páni inženýři?
„Jé, jé!“ kvičela hostinská.
Distingovaný cizinec sekal špenát

„Dnes přijdou naši kluci,“ pravil hostinský Šimon Tatrmuž a hlásil durcha.

Rada Dyndera střídavě ohmatával karty a třel si nos, což bylo u něho znakem soustředěného přemýšlení; potom opatrně vynesl sedmu a zeptal se: „Kteří kluci?“

„Ale synovci přece, synovci,“ objasnil hostinský, počítaje své vzatky. „Inženýr Spytík a ten druhý pan inženýr uličník… teda Tomáš. Moji synovci, pane můj a příteli.“

I bylo to v polovině července, modrého a zlatého července, slavné léto panovalo nad prostornou zemí; bylo nehybné vedro, jenom ospalý vánek si hrál mezi jetelovými paličkami a unášel okřídlená semena javoru, jež se vířivým pohybem snášela k zemi. Po silnici uháněl ošumělý kabriolet; za volantem seděl Tomáš a vedle něho si hověl bratr a pokuřoval cigaretu. Vůz poskakoval jako koza a od kol se se skřípotem rozletoval štěrk. Tomáš řídil se zasmušilým výrazem a Spytihněv se pokojně těšil pohledem na bohaté a barevné obrazy. Bylo vidět daleko, daleko, zelenou krajinu s černými kartáčky lesů kdesi na obzoru, červené a bílé statky, osamělé dvory, dýmající komíny továren, tabule s reklamním nápisem a shluk chalup… Potkávali nákladní auta, hlučná a řinčivá, naložená cihlami, napěchovaná bednami, železem nebo kusovým vápnem. Na chvilku se vynořil vozíček tažený černým hafanem a divoce zarostlým mužem. Na vozíčku si hoví polonahé dítě, vedle kráčí žena a v ranci jí dříme malý umouněnec. Potulná rodina zmizela a pak spatříš řezníkův vůz a na něm připoutané telátko s krásnýma, pokornýma očima; od huby mu visí tenký pramének slin.

A mladík za volantem si rozepjal košili, naklonil hlavu na stranu a začal si polohlasně zpívat árii z Dalibora. Motor rachotil a řidič zesílil hlas: „Konečně vás mám, vy dávno ždané housle…“ Spytihněv se cituplně připojil: „Ó blaho neskonalé lásky…“

Zazněl překrásný dvojzpěv, ale náhle Tomáš umlkl, škaredivě šlehl pohledem na místo vedle sebe a zaskřípal skrze zuby: „Když já zpívám Dalibora, tak se nemusí zrovna zpívat také Dalibora. Není tu žádný zpěvácký spolek. Je dost jiných písní a každý ať si zpívá své.“

Spytihněv se ušklíbl a zabručel pro sebe, že Dalibor je pro každého a že Smetana jej nesložil extra pro nějakého nádivu.

„Zpívá se, co se chce,“ připojil důrazně.

Řidič si odplivl na znamení, že se nehodlá bavit s každým moulou, a jal se hvízdat motiv ze zvukového filmu, žárlivé napínaje sluch, neozve-li se nežádoucí doprovod. Avšak Spytihněv rezolutně si založil ruce na znamení, že se neúčastní žádné hudební produkce. Vůz zmírnil jízdu a zastavil před benzinovou stanicí. Tankový hlídač napojil vůz a zvěstoval poplatek. Tomáš mu dal polovičku účtu, a když prodavač se nechápavě díval na dlaň, tu mu ukázal palcem na bratra. Spytihněv beze slova sáhl do kapsy a položil pumpaři na dlaň svůj díl. Prodavač benzinu nadzdvihl čepici a odebral se do (...)

(......)