Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

22
Příroda se ukládá k spánku a před hostincem U kamenného stolu se zastavil autobus.
Zasviť mi, ty slunko zlaté…

Potom přicházel podzim a nízké nebe se rozplakalo jako vdova o Dušičkách. Tupě rozprostíraly stromy černé větve, z nichž visela přadena mlhy. Zvlhlé listí se lepilo na kvalitní obuv chodců, kteří procházeli parkem, choulíce se do převlečníků. Zakřiknutí ptáci se tlačili k sobě, vlaštovky na telegrafních drátech tvořily růženec a potichu hovořily o zámořských krajinách, kam odešlo slunce. Na obloze se převalovaly mraky nasáklé deštěm, černé a roztřepené mraky, neslibující nic dobrého; vanulo z nich sychravostí. Po osiřelé zemi se hnal vítr a hněvivě žaloval na svou osamělost. Objemný komín cementárny dštil saze na opuštěnou plovárnu. Pasáčkové, pokrytí pytlovinou, tlačili se k ohňům, z nichž se valil štiplavý dým. Hranaté kozy s potměšilýma, čertovskýma očima trousily bobky, podobné pralinkám. Městské zahrady se pestřily květy aster a jiřin, do nichž vtělilo slunce svou poslední sílu.

Přicházel podzim. Z lázní počali houfně odjíždět hosté. Na promenádě pod pavilónem v podobě mořské ulity vítr rval muzikantům noty z pultu. Ozáblí muzikanti dohráli předehru k Zvonkům cornevillským; vichřice jim k tomu sekundovala, nikdo je neposlouchal. Kapela složila nástroje, vzala svou mzdu a odcestovala do sídelního města, kde se počínal rozvíjeti bohatý, lidnatý život.

Přicházel podzim. Před hospodami se stavěly taxíky a dostavníky. Na nich se vršily kožené kufry, pestré plédy, okrouhlé krabice s ženskými klobouky, tenisové rakety, sbalené koupací pláště. Nastalo obecné pozdvižení. Mužové, obklopeni svými neduhy a rodinami, se vydávali na cestu k domovům. Jak ten čas utekl!

Také hostinec U kamenného stolu osaměl a malovaný kočí na barevném štítě práskal dužnatými kníry a zíral svýma kulatýma očima na hosty, kteří se loučili. Ozvěna uzavřená pod starodávným klenutím duněla více než kdy jindy. Jak se vylidňovalo stavení, oživoval mrtvý mobiliář. Nábytek praskal; dřevěné schody vrzaly samy od sebe; pivní pumpa dušně sípěla; sklep hlučel; to skřítkové zahájili sněm. V domě vzdychali duchové byvších podomků, formanů, číšníků, hostinských a kuchařek; snad pro tíhu svých hříchů nemohli nalézti věčný klid. Duchové vozků švihli duchovým bičem nad přízraky koní; neviditelní podomci leštili neviditelné boty nebožtíků. Přeludy hostinských čepovaly přeludné pivo a strašidelní pijáci prolévali jím hrdla. Šustily nehmotné karty a nebožtík eso přebíjelo nebožtíka krále.

Přicházel podzim a musili v kůlně uschovat odkvetlé oleandry v dřevěných kořenáčích. Bernardýn s počestným obličejem vyprovodil hosty, přívětivě vesluje oháňkou, a pak odešel do kuchyně, ulehl pod lavicí a přimhouřenýma očima sledoval odlesky plamenů, které hučely v krbu.

Naposled přitiskl hostinský Šimon Tatrmuž svého přítele radu Dynderu ke škrobené náprsence; dohráli poslední utkání v kartách, nikdo nevyhrál, nikdo nebyl škodný. Usmívali se něžně na sebe a chorý muž (...)

(......)