Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

30
Je to dneska personál!
Rada Dyndera si nebude kopat hrob, ani kdyby mu dávali tisíce.
„Přijedou, přijedou…,“ mumlal Spytihněv

Čtvrtek, pátek, sobota, neděle… Jak ten čas letí, kdo by to byl řekl!

Tak máme neděli, do modra vyleštěnou a do zlata zafasovanou neděli. Den odpočinku voní svěžím jitrem, vůní zahrad, smažící se cibulkou, kadidlem, holičem a ještě čímsi. Blankyt je modrý a modré jsou tváře hladce vyholených pánů. Usmívá se nebe, usmívají se hladce vyholené tváře. I ti kosi v parku jsou nějak svátečně vyleštění; jsou oblí, jako by vyšli ze soustružníkovy ruky. V parku na lavičkách se rozložili sváteční pánové a poučují se z tučných nedělních novin. Muž s bílou zástěrou prodával preclíky. Hudebníci pod pavilónem v podobě mořské ulity hrají směs z národních písní. Melodie křepce potrhují rameny a mrskají nohama. Obyvatelé jsou oroseni jako květiny po ránu. Na promenádě zašumělo hedvábí; hedvábí piští na celé město. Chrám se otřásá mohutným duněním varhan a komín cementárny je vyhaslý. Vzduch je křehký, průzračný. Jest neděle.

Číšníci v hotelu U kamenného stolu poskakují čileji než obvykle a prostírají za dozoru pana vrchního France. Jeho rozkazy jsou přidušené; roztržitě se usmívá. Obírá se příjemnými myšlenkami. Z ničeho nic klade dlaň na oholenou hlavu číšnického učně a praví: „Až povyrosteš, staneš se hoteliérem; ale teď sebou hoď, Oldřichu, nebo ti všechny uši vytrhám!“

Zdá se, že tentokráte nepozoruje svůj frak, který ho svírá v ramenou a jehož šosy se kroutí jako listí sežehnuté mrazem. Propadl hlubokému myšlení pan Franc, chodí nahoru, dolů. Roztoužená kuchařka občas po něm vykukuje z kuchyně a mocné vzdechy rozvlňují páru nad hrnci; a tehdy plamen v kamnech silněji zahučí.

V postranní místnosti dva obchodní příručí, celí z bílého plátna, navonění a nakadeření, hrají kulečník a každý svírá v ústech kubo. Elegantně třímají tága, honí koule kolem mantinelu a celí se při tom kroutí jako těla hadích tanečnic. Ze zahrady se ozývají duté třesky a křik; to místní obyvatelé hrají kuželky. A v té místnosti, co stojí harmonium, nyní pokryté květovanou látkou, sedí několik zemědělců; žvýkají doutník a rozumují nad půllitrem.

Slunce postupuje svou skvělou drahou a energicky praží do jídelny, která se počíná oživovat hladovci, jejichž vnitřnosti zpívají chvalozpěvy k oslavě kuchařského umění. Šumot hlasů, rachocení židlemi a cinkání příborů naplňuje místnost. Hladovci se usadili nad talíři a číšníci víří atmosférou, mávajíce ubrousky, jako by signalizovali bouři.

Hostinský Tomáš se připojil k manželům Dynderovým, aby s nimi pojedl u jednoho stolu. Paní Dynderová hovořila s vytáhlým mladíkem ve skautském úboru, majitelem zřetelného kníru a rachotivého basu. Dáma se skřipcem a stuhou ho přemlouvá, aby aspoň poobědval. Rachotivý hlas odpovídá, že to nejde, že kamarádi čekají. Paní Dynderová ho chce na rozloučenou políbit, ale výrostek se škaredí a praví: „Nech si to, já už nejsem malý.“

„Pro mě,“ odpovídá dáma se (...)

(......)