Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

44
Paní Božena se to dověděla.
To bylo řečí!
Mistr Benno Mertens vaří kávu

Usínající život hostince U kamenného stolu byl pojednou zburcován příjezdem paní Boženy Mertensové, ovdovělé Tatrmužové. Jako když se náhle zdvihne uprostřed tiché krajiny smršť a nebesa se s praskotem otevřou – všecko zavířilo, když nájemné auto vysypalo ze svých útrob ruměnou, oblou, naditou paní s všetečnýma očima a chutnými ústy. Paní Božena byla pořád ještě pěkná a žádoucí, jak řekl ten znalec. Jenom trošičku nakynula a zaujímala větší prostor. A ten, kdo ji spatřil, dostal mimo jiné chuť učit se zeměpisu, neboť zaoblené části jejího těla představovaly glóbus.

S příchodem této příjemné dámy všecko zjasnělo; dokonce malovanému vozkovi na průčelním štítě se rozsvítilo v cinobrovém obličeji. První ji spatřil podomek v modré zástěře, který se tu ochomejtal, spřádaje pod placatou čepicí myšlenky hluboké a vážné. Ten muž zdvihl ruce, z otevřených úst mu vypadla dýmka a vysokým hlasem zakvílel: „Drahá milostpaní, sám tatíček nebeský si vzpomněl na mne, starého otroka, že mně popřál, abych vás ještě jednou okem spatřil. To mám radost, to mám radost, inu, za to bych nevzal stovku…“

„Vítám vás, Hanzliáne,“ blahosklonně mu děkovala paní Božena, „buďte pozdraven, dědo. Tak jsem zase tady. Copak je nového?

„Ale, to vědí, milostpaní… nového, že by se tak řeklo, by nebylo nic, a co je nového, to za moc nestojí…“

„Něco jsem zaslechla. Pěkně vedete tu hospodu, Hanzliáne, jen co je pravda,“ řekla oblá paní káravě. Podomek napřáhl dlaně jakoby na obranu.

„Copak já…,“ děl omluvně, „co je na mně, já se snažím, starám se ve dne v noci, ale to víte…“

„Já vím. Ta věc má pozadí, chcete říci, ne? No, počkejte. Já už si na to pozadí posvítím. Kdybyste mně raději pomohl s těmi krámy.“

„Už, už,“ odpověděl pan Hanzlián ochotně, chápaje se zavazadel, „už jsem tady, už to držím, už to nesu…“

„A kde je můj Mistr choť?“ ohlížela se paní Božena. „Mistře, kde jsi? Mistřéé!“

„Tady jsem, dušinko,“ ozval se šťavnatý baryton.

Před oblou paní se vztyčila štíhlá postava velkého mima Mertense! Tvář jako z bronzu, ulitá, jež by se vyjímala ve foyeru velkého divadla; elegantní cutaway, proužkové kalhoty, bílé kamaše a hůl se stříbrným kováním.

„Kde pořád vězíš, Mistře, trumbero jeden!“ obořila se na něho paní Božena. „Nikdy tu nejseš, když je tě zapotřebí.“

„Ale Bety, duše moje… vždyť jsem stále u tebe…“

„Nemluv a pomoz Hanzliánovi s těmi zavazadly. Uf, jsem celá zmořená…“

„Prosím, dušinko…“ A Mistr Mertens, uchopiv dva velké kufry, zmizel v průjezdě za podomkem.

Najednou seznala paní Božena, že nevidí. Něco velikého přepadlo ji zezadu a zakrylo oči. Něco velikého a těžkého se jí pověsilo na krk.

„Pomoc!“ vzkřikla ta dáma zděšeně. „Kde jste kdo? Lupiči!“

„Vydejte nám šrajtofli, mladá paní,“ řekl hrozivě hluboký bas.

„Já ti dám šrajtofli, ty kluku pitomá!“ zabouřila oblá paní. „A pusťte mne, moulové… pomačkáte mi šaty…“

„Tetičko, tetičko, cos nám přivezla?“

(...)

(......)