Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

45
Oblá paní se ujala hospodářství.
Návštěva na hřbitově

Paní Božena přijela pouze na návštěvu, ale kdekdo od ní očekával, jako by se to samo sebou rozumělo, že se ujme vedení hospodářství. Tak se také stalo. S nezkrotným zápalem vložila se oblá dáma do věci a hned první dny všechno prokouklo, hostinec U kamenného stolu se probral z mátoh a okříval jako těžce nemocný v rekonvalescenci. Srdnatá žena si prohlédla zásoby, lamentovala a lomila rukama. Ve spíži šramotilo prázdnotou; zasmušilí pavouci, poslové zkázy, spřádali tu svoje sítě.

„Ne, opravdu, pěkně to tu vedli ti mladí pánové,“ bouřila oblá paní. „Všechno vyjedeno, vybrakováno, pes by si tu nenašel ohlodanou kost. Jako by tu byl ubytován pluk dragounů.“

Synovci musili vyslechnout obšírné, křiklavé kázání. Obdařila je potupnými jmény vzatými ze živočichopisu, vydrhla jim hlavu a po očistné koupeli je drsně vystrčila ze dveří.

„Tady nemáte co dělat, parchanti, já vás tu nechci mít, darmo tu překážíte. Jděte si za svými krasotinkami, tam aspoň budete něco platní. A u oběda ať jste punkto dvanáct. Máúcta!“

Dlužno povědět, že jinoši rádi uposlechli. Beztak živnost hostinská ležela na nich jako těžké břemeno. Napřímili se, osvěžili se a nabyli ducha; hostinství z nich vyprchalo a opět nabyli podoby mladých inženýrů. Bujně se těšili ze svobody jako hříbata. Celičký boží den trávili ve společnosti ryšavých dívek a s nimi vedli pošetilé a sladké rozhovory. Proháněli se po tenisovém dvorci, plovali, tančili, znepokojovali svým křikem přírodu. Jejich auto, malé jako krabička od sirek, se prohánělo po krajině, napěchováno čtyřmi mladými lidmi, nevázanými a sebevědomými, jako by jim patřil celý svět…

Avšak paní Božena, která věděla, co se patří, dříve než se ujala vedení hostince, odebrala se na hřbitov, aby se poklonila památce pana Šimona Tatrmuže. Provázel ji Mistr Benno Mertens, štíhlý a korektní v černém žaketu a pod lesklým cylindrem, nesa dva květináče hortenzií, kropicí konvičku, rýžový kartáč a hadr na utírání. Prošli branou, která důtklivě připomínala živoucím, že jsou prach a v prach se obrátí, a zasmušile procházeli městem mrtvých. Ve spořádaných řadách, svorní a tiší odpočívali tu nebožtíci pod pokrývkou bujné třezalky, metlice, psárky a modrých kohoutků, v jejichž květech bzučel pilný hmyz. Ležel tu majetek vedle chudoby, tlely tu hodnosti, úřady a vyznamenání; okázale truchlící andělové, obklopení záhony květin, se střídali s nakloněnými křížky, zpola zapadlými do země a zarůstající plevelí. Stromy odkvetly a z křivolakých větví vanulo jesení. Zahradník se svými pomocníky odklízel spadlé listí a uschlé věnce.

Vyhledali náhrobek, který hlásal, že žil a v Pánu zemřel pan Šimon Tatrmuž, mramorový kámen, zakrytý zelenou oponou, upletenou z větví smuteční vrby. Zatím co paní Božena poklekla k modlitbě, herec smekl cylindr a zaujal malebnou pozici, bronzová socha svým vlastním zásluhám. Jeho obličej, zbrázděný hlubokými, oduševnělými rýhami, se oděl v lehkou (...)

(......)