Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Dva páry snoubenců se zvolna ubíraly městským parkem. Na západě zvolna dohasínal krvavý oheň, měkký soumrak rozpouštěl obrysy stromů a keřů a vytvářel nové bytosti, temné a hrozivé. V dálce se třepetal oheň hranice, nepokojný plamen osvětloval kruh stanů. Nad trampským táborem strměl mohutný komín cementárny jako obrovský indiánský kůl mučednický.
Alena a Spytihněv usedli na lavičku, zacloněnou svislými větvemi smuteční vrby. V korunách stromů šelestil podzim; vonělo seno. Viděli Věru a Tomáše, kteří zavěšeni se ubírali cestičkou; mluvili přitlumeně, ale jejich slova se ku podivu zřetelně nesla zešeřelým vzduchem.
Slyšeli, jak Věra praví: „Budeš na mne hodný, Tomáši?“
„Budu, Věruško,“ odpovídá mladík.
„Nebudeš o mně nikdy mluvit jako o ‚mojí staré‘ nebo o ‚sedmé svátosti‘?“
„Nikdy! Ale za to mně musíš slíbit, že nikdy nebudeš si holit obočí mou žiletkou.“
„Slibuji. Ale ty zas nesmíš číst při obědě noviny a raději se budeš na mě dívat.“
„Budu se jenom na tebe dívat, pořád se budu na tebe dívat a nikdy se dost nevynadívám.“
Nastalo mlčení. Z trampského tábora nesl se zpěv o volajících dálkách, o jezeru, které se čeří, o věrném kamarádu, o posledním pozdravu, o pohádce mládí; sbohem, sličná Maud. Kolem ohně se kmitaly stíny přírodních mužů; kuchtili si večeři a volali na sebe drsnými hlasy.
A tehdy Alena pravila: „Spýťo, až přijdeme spolu do společnosti, že nikdy neřekneš, že vypadám starší, než ve skutečnosti jsem.“
„Nikdy, miláčku,“ odtušil mladý člověk, „ale ovšem musíš mi také ty udělat něco k vůli.“
„A co by to bylo, můj drahý?“
„Nesmíš se mne pořád ptát, nemáš-li sazi na nose.“
„Slibuji ti, že se nezeptám víckrát než jednou denně.“
„To mne uklidňuje, duše moje.“
„Počkej, to není všecko. Až budeš hledat svou krabičku zápalek, nesmíš nadávat, že se u nás nemůže nic najít.“
„Přísahám, že nebudu nadávat.“
Zachrupal písek, po cestě přešel spěchající stín pozdního chodce. Podíval se na párek milenců, hlučně si odkašlal a splynul pak s hlohovým keřem.
Po chvíli se ozval Tomáš: „Nebudeš si vypůjčovat mé kravaty k svým anglickým blůzám?“
„Já… nevím…,“ odpověděla Věra váhavě. „Budeš mít vždycky svůj kapesník?“
„Snad… Ale počkej! Nebudeš hubovat, že mně to trvá věčnost, než se vypravím?“
„To podle toho…“
„Aha! Je vidět, jaký jsi!“
(...)(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
