Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

12

Uplynul nějaký čas, mladý Štorkán panoval v závodě firmy Štorkán & syn, vládl sveřepě a přísně jako asijský satrapa. Starší Štorkán ponenáhlu byl zbaven hodnosti šéfa a stal se zaměstnancem závodu. Lehkomyslný stařec byl tomu rád, neboť nemiloval starosti a rád užíval života.

Hustoles přilnul k mladému šéfovi s celou silou duše bývalého důstojnického sluhy. Mimo něho nikoho nectil a neuznával a k starému Štorkánovi se choval s opovržlivou blahosklonností. Pro něho byl starý pouhý úředník, nad nímž třeba bdíti s přísností.

„Copak ten náš,“ říkal uctivě, „to je takovej holomek, že se nenajde. Oči má jako ostříž. Nic mu neujde. A když zpozoruje nějakou maličkost, – zle a zle!“

„Tak mladej, a už tak přísnej!“ vzdychala paní Parýzková.

„To jináč nejde, paní,“ poučil ji Hustoles, „nebejt toho, lidi by byli náramně dovolený. Náš starej je nemlich jako hejtman Sálingr od osmnácté. Na vojáky byl pes, ale zato musel každej dostat, co mu patřilo. V roce patnáctým, když jsme leželi na řece Styru, dal mě uvázat, protože jsem sněd rezervní konzervu.“

„Byl to přísnej pán, ale spravedlivej,“ vzdychl si, „kdepak je asi jeho konec? Když si tak na něho vzpomínám, mívám velkou lítost. Spolu jsme měli hlad, chodili jsme jako hadráři a měli vši, spolu jsme tu vojnu vedli a dohromady, jeden jako druhej, jsme tu válku prohráli.“

„Nechci slyšet o těch hrůzách,“ zaúpěla paní Parýzková, „vždycky si vzpomenu na svýho nebožtíka, on byl kamnář, lidi pro něho posílali, ale on se nehejbal, mně je všecko jedno, jestli vám kamna kouří, starejte se sami, šel do hospody, z hospody se nehnul, a tým pádem v něm chytla kořalka, a to ho vzalo, nebožtíka mýho drahýho…“

Utřela si oči.

„Copak je to platný,“ mínil poučně Hustoles, „jeden přijde, druhej odejde, to je marný. Dobrý ráno, slečinko!“

Slečna Jarmila pozdravila a usedla k svému stolku.

Hustoles ji oslovil: „Slečno, nechala jste včera stůl otevřenej a klíče u toho. Ať se mi to podruhý nestane. Já bych konečně přivřel jedno oko, ale znáte starýho, co by vyváděl. Já vás kreju, dokud můžu, ale to víte, pořádek musí bejt, kam bysme to přišli?“

Chystal se k delší přednášce, neboť Hustoles nerad propouštěl někoho z rukou, aniž by mu poskytl poučení. Ale vtom přichází mladý Štorkán. Hustoles vrhl se mu v ústrety s uctivým hlaholem a počal mu snímati kožich.

„Všecko v pořádku?“ ptal se mladý šéf úsečně.

Hustoles se vzpřímil, srazil podpatky, dýmku připaženu ke švu kalhot, a zařičel: „Poslušně hlásím, všecko v pořádku!“

„Otec je v kanceláři?“ zeptal se mladý Štorkán.

„Poslušně hlásím, ještě nepřišel.“

„Tak až přijde, vyřiďte mu, že ho prosím, aby mne navštívil.“

Byl zasmušilý a nevrlý; prudce za sebou přirazil dveře své kanceláře.

Paní Parýzková sebrala své nástroje a odklidila se. Hustoles vážně přecházel z kouta do kouta, díval se na shrbená záda účetního, pozoroval písařku a v jeho hlavě se převalovaly moudré a ušlechtilé úvahy.

Bylo už k desáté hodině, když se objevil Štorkán (...)

(......)