Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11

Otec a syn seděli po obědě naproti sobě a kouřili doutník. Hospodyně Kristina sklízela nádobí. Štorkán starší díval se na její kamenný obličej a chmurně dumal, že se mu ta ženská vůbec nic nechce líbit. Samé nevídané novoty zavádí ten hoch! Doposud obědval v restauraci, bylo tam všecko jaksi veselejší, ale syn, že prý ne. V hospodě se nebude jíst; je tam draho a musí se šetřit. Starý namítal, že prý obchodník musí mezi lidi, je dobře dělat si známosti. Syn říká, že z hostinců nic dobrého nevzejde, a přivedl tuhle ženskou do domu. Kdyby aspoň vypadala k světu. Ale není nic na ní, co by člověka dovedlo potěšit.

„Umíš hrát karty?“ zeptal se otec syna po chvilce mlčení. „Dali bychom si cinkanou bulku ve dvou.“

Mladý Štorkán zakroutil hlavou. Karty nehraje. Je to marná zábava. Ale šachy by si zahrál. Nato řekl zase starý, že šach nehraje. Jaká je to hra, když se při tom nevidí peníze.

Mladý Štorkán pokrčil rameny, nasadil si brejle a počal číst noviny. Hodiny mdle tikaly a starý myslil na to, že se člověk na dětech zřídka dožije radosti.

V předsíni zazvonil elektrický zvonek a hospodyně hlásila, že přišla nějaká návštěva.

Starý Štorkán ožil.

Do pokoje se vevalila tlusťoučká dáma s kulatým kloboukem na hlavě, který připomínal svatební dort. Provázela ji dívka s rybíma očima a s kyselým výrazem.

Starý zahlaholil srdečně: „Vítám tě, Valerie!“ a vyšel návštěvě vstříc. Mladý Štorkán sňal brejle a změřil příchozí studeným pohledem, aniž by změnil polohu v křesle.

„Lidičky,“ jásala kulatá dáma, „to jsem ráda, že jsem zasejc mezi svejma!“

Popohnala mírnou herdou onu dívku dopředu a velela jí: „Kamilko, polib se s bratránkem!“

Dívka Kamilka pokročila dopředu, ale Jiří se odvrátil a podal jí svisle ruku.

„No, co se říká, Kamilko?“ pobídla ji matka.

Dívka Kamilka se otázala přičinlivým hlasem: „Měl jste dobrou cestu, bratránku?“

„Ušlo to,“ odvětil dotyčný pán suše.

Kamilka chtěla vědět, jak je to s bratránkovým zdravím.

Bratranec jí zvěstoval, že to s jeho zdravím také ujde, k čemuž kulatá dáma vážně poznamenala, že je to hlavní věc.

Obě dámy se způsobně posadily a nastalo ticho. Mladý Štorkán si nasadil brejle a počal se opět obírati novinami.

Po chvíli počala kulatá dáma: „Bože, bože… Jak je tomu dávno, co jsme zde byly, nevíš, Adolfe?“

Starý Štorkán řekl, že neví.

„Počkej, já ti hned povím. Naposled jsme tu byly, když spadl ten barák na Poříčí.“

„To není pravda, maminko,“ opravila ji dívka Kamilka, „byly jsme u strýčka, když nám holka pocintala stóru^[1] borůvkovou zavařeninou.“

„Jdi, ty chytrá,“ osopila se na ni matka. „To se stalo dávno předtím, když nám ukradli prádlo na půdě, chceš-li něco vědět!“

„Ale maminko,“ počala opět dívka Kamilka, „vy si to pletete…“

„Mlč a nepovídej! Já vím, co mluvím.“

Starý Štorkán uznal za dobré vmísit se do toho sporu. „Na tom nezáleží,“ povídal, „hlavní je, že jste tady.“

„Tak jest!“ přisvědčila kulatá dáma.

A zase bylo ticho.

Matka šťouchla dceru: (...)

(......)