Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

21

 Byla to kavárna, ale taková, kde visí na zdi reklamní plakáty, kde se hosté upozorňují tištěnými výzvami, že „platiti nutno ihned“, kde všelijací podezřelí páni strkají hlavy dohromady, kde mají číšníci sípavý hlas, kde se vyskytují slečny s účesy žlutě zbarvenými heřmánkovým odvarem a kde je cítiti drštkovou polévku.

Mladý Štorkán vpadl dovnitř jako tornádo. Přistoupil k němu číšník s trudovitým obličejem. Na temeni hlavy mu stála rozčepýřená chocholka.

„Posloužím?“ zasípěl.

„Kde je herna?“ zeptal se Jiří prudce.

Číšník se na něho nedůvěřivě zadíval.

„Jaká herna? Kdo jim co vypravoval? Tady se nehraje. To se u nás nevede.“

A zastoupil panu Štorkánovi cestu. Ten ho však energicky odstrčil stranou a mířil ke dveřím, které byly zastřeny plyšovým závěsem. Zdálo se mu, že odtud slyší hlasy.

Byl to malý pokojíček, rozdělený dřevěnou přepážkou na dva díly.

„Vidím,“ řekl jakýsi hlas za plentou.

„Tak búra na cestu,“ odpověděl jiný hlas.

„Pustím!“

„Ani nápad!“

Mladý Štorkán se naklonil nad přepážku a uviděl tento obraz: Kolem zeleného stolu sedí několik pánů, mezi nimi jeho zhýralý tatíček. Jistý pán s promáčklým nosem rozdává karty. Hromádka zmuchlaných bankovek leží před ním. Hráči jsou rozjaření a sedí bez kabátů a s rozepjatými vestami.

Zhýralý tatíček gustýroval kartu a nepozoroval příchod svého syna. Avšak pán s promáčklým nosem se znepokojil při spatření neznámé tváře a učinil pohyb, jako by chtěl smésti bankovky pod stůl. V řadách hráčů nastalo vlnění.

Štorkán starší, upozorněn pohnutím, zdvihl hlavu. Spatřiv svého syna, otevřel ústa, zesinal a zatetelil se.

Štorkán mladší stál nad ním s kamennou tváří. Rty měl sevřeny a hrozivě mlčel.

Zhýralý tatíček nebyl několik okamžiků mocen slova. Pak vyskočil a zabreptal: „Ty jseš tady? Já jsem taky tady… tetete… jak to, že jseš tady? To je dobře, že jseš tady, Jiříčku… Já, jak vidíš, tadyhle s pány… ono nejde o peníze, hrajeme spíš o čest, není-liž pravda, pánové…?“

Syn mlčel a pán s promáčklým nosem mechanicky míchal kartami.

Stařec se nuceně zachechtal a koktal: „Ptáš se mě, jak to, že jsem zde a nejsem doma? Ale to je, hochu, taková historie, inu… že tomu možná neuvěříš… Chci si lehnout, a najednou mně přijde myšlenka: Jestlipak hospodyně zamkla předsíň? To víš, já jsem člověk starostlivý… Vstanu – kouknu se, a co bys řekl: ona skutečně zamkla. Chci si zase lehnout, ale už jsem byl nějaký starostlivý, a tak mně přijde myšlení, zdali domovnice zamkla dům. Aby tak nezamkla, myslím si, a někdo nepovolaný vlezl dovnitř… kdo čte noviny, ten pochopí moje obavy. Málo-li dnes zločinů, není-liž pravda, pánové?“

Pánové mlčeli a syn také nic neříkal.

Lehkomyslnému starci bylo nevolno, ale ústa mu jela, jako by ho zachvátil nervový tik.

„Sejdu dolů, a co vidím? Domovní vrata uzamčena, jak to má být. Dobře. Najednou se octnu na ulici, noční vzduch mne ochladil, jsem nějaký čilý, spát se nechce, a tak jsem si zašel tadyhle mezi pány. Nu, bavíme se, (...)

(......)