Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

25

Mladý Štorkán zabušil na dveře otcovy ložnice.

„Už jsou pryč,“ hlásil, „pojďte ven, otče!“

„Já vím…,“ ozvalo se zevnitř nedůvěřivě.

„Když vám říkám…“

„Zadušuj se!“

Bylo slyšeti zachrastění klíčem, dveře se pomalu otevřely a jimi nedůvěřivě se vysunula hlava zhýralého tatíčka. Ten pán vyšel do předsíně a shledav, že je vzduch čistý, spokojeně se rozvalil v křesle a zapálil si doutník. Jeho syn složil ruce za záda a počal se procházeti po pokoji. Jeho krok prozrazoval člověka nespokojeného a pobouřeného.

Vytkl otci podivné chování. Snaží se všemožně, aby uvedl jeho rozhárané záležitosti do pořádku, ale vidí, že jeho dobrá vůle není oceňována.

„Myslím stále na vaši budoucnost, otče,“ pravil, „nespím celé noci a stále si lámu hlavu. Chtěl bych vás viděti zaopatřeného. Vaše lehkomyslnost mne pobuřuje. Cožpak nevidíte, že se řítíte v záhubu? Měl byste mít rozum; jste na to dost starý.“

„Mluv si, co chceš,“ odvětil zhýralý tatíček pokojně, „ale já se ženit nebudu. To není nic pro mne.“

Zadíval se na popel doutníku a dodal: „Jen jednou jsem se oženil. Já vím, co to je, hochu. Ne že bych toho litoval. Tvoje maminka byla vzácná žena. Takových dnes není. Kdepak –“

„Copak maminka…,“ přisvědčil mladý elegicky.

„Tys ji ani dobře neznal, proto nemůžeš mluvit. Ale kdybys ji znal, pak bys mě pochopil a neútočil na mě, abych se oženil… Smiluj se nade mnou a nech mě s pokojem –“

„A to ne!“ vzkřikl Jiří. „To bych se na to podíval. Do měsíce musíte být ženat. Tak jsem řekl! Jinak –“

Nedokončil větu. Do pokoje se vevalila tlusťoučká dáma s okrouhlým kloboukem, který připomínal svatební dort.

„Lidičky,“ jásala, „to jsem ráda, že jsem zasejc mezi svejma.“

Současně s oblou paní zjevila se v pokoji dívka s rybíma očima. Oblá paní ji mírnou herdou popohnala dopředu.

„Kamilko,“ velela, „jak se říká?“

„Dobrý den, strýčku, dobrý den, bratránku,“ pronesla přičinlivě.

Oba Štorkánové jednohlasně odpověděli na pozdrav.

„Jak se daří vašemu zdraví?“ chtěla vědět dívka s rybíma očima.

Štorkánové upokojili tu slečnu prohlášením, že jim zdraví slouží. Paní s okrouhlým kloboukem je za to pochválila a vzdychla: „Bože, bože… Jak je tomu dávno, co jsme zde nebyly?“

Rozhlédla se po místnosti a udělala si: „Bože, lidičky, vy to tu máte jako v ráji! No jo, když se na to má… To je vidět, že to můžete dělat…“

Štorkánové ponuře mlčeli. Oblá paní pokračovala:

„Tak, tak… Nebyli jsme tu už leta páně. Naposledy jsme tu byly, jak od tý paní, co bydlí naproti nám, utekl muž…“

„To není pravda, maminko,“ opravila ji Kamilka, „naposled jsme tu byly, jak nám holka připálila husu. To bylo v neděli.“

„Ty musíš všecko líp vědět,“ rozčilila se oblá paní. „Máš moc řečí. Co já s tou holkou zkusím,“ postěžovala si panu Adolfovi.

„To se poddá,“ upokojil ji ten pán.

„Ona je jináč hodná,“ pochlubila se oblá paní, „každý ji chválí skrz její chování, příjemnost a milost. Je to náramná dobrácká. Kdo ji dostane, ten ji celou pozlatí.“

Proti (...)

(......)