Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15

 Švagr Laušman vstoupil do sklenářského závodu. Stařena s podbradkem uvítala nedůvěřivě pána s mohutnými rameny a s uchem připomínajícím karfiol a ptala se ho, co si přeje.

„Že chci mluvit s pánem,“ odpověděl příchozí. Podbradek na to: „On tam někoho má.“

„To já počkám,“ odvětil pokojně mohutný pán a složil se do židle. Stařena otevřela dveře pokoje a pan Laušman zaslechl dva hlasy. Ženský hlas naříkal: „Nosím vám živobytí, a pořád vám je toho málo.“

„Neříkám, že je toho málo,“ odpovídal měkounký hlas pana Pšády, „já od vás nic nežádám. Chci jenom, abyste zaplatila, co jste dlužna, a pak si jděte spánembohem.“

Hlas stařeny s podbradkem praví: „Nepřinesla jste nám mýdlo. My nemáme mýdlo a vy to víte. Posledně jsem vám říkala. A kafe bylo zatuchlé. Šidíte nás, jak můžete.“

„Božínku,“ naříkal hlas, „já vám přinesla to nejlepší. Sami si utrhujeme a chodíme hladovi. Úroky musím platit, živobytím vás musím podporovat, to je na mě moc…“

„Opakuji vám, že od vás nic nechci,“ odpověděl měkounký hlas, „zaplaťte dluh, a budeme dobří přátelé.“

„Když já nemám…,“ zalkala žena.

„Pak se obraťte na pana manžela, ten vám jistě vypomůže.“

„Propánička! Můj nesmí o ničem vědět.“

„Hm… Tak paní dělá dluhy za zády svého chotě?“ podivil se pan Pšáda. „To není dobré… To bychom mu měli dát o tom zprávu…“

„Proboha, jenom to ne! Snažně vás prosím, pane Pšádo. Můj by mě zabil. Já vám přinesu, co budete chtít, jenom se o ničem nezmiňujte…“

„Měl bych to panu manželi zvěstovat, protože není hezké, co děláte,“ děl pan Pšáda, „ale já už mám takovou lítostivou povahu, že nemůžu nikomu učinit nic zlého. To je ta moje stará svízel. Nu, paní, jděte si domů a pamatujte na to, že jsem váš dobrodinec.“

„A přineste mýdlo,“ dodala stařena, vyprovázejíc jistou paní v modrém plášti lemovaném králičí kožišinou. Paní měla zarudlý nos a utírala si oči. Za ní vyšel pan Pšáda a zkoumavě pohleděl na návštěvníka.

„Laušman!“ vzkřikl ramenatý pán a stiskl sklenáři ruku. Ten se zkroutil a zasykl bolestně: „Velice mne těší.“

„Moc práce, co?“ dotazoval se pan Laušman společensky.

„To víte,“ odvětil vousatý pán dvorně, „lidé na mne lezou, každý má nějaké přání, jde mi hlava kolem.“

„To jináč nejde,“ mínil ramenatý pán. Díval se na sklenáře a jeho široký obličej zářil upřímností a veselím.

Pan Pšáda ustupoval pozpátku do pokoje a zval návštěvníka dovnitř. Stařena s podbradkem se zastavila u dveří a dívala se na ramenatého pána s netajenou nedůvěrou.

„Čím mohu sloužit, pane statkáři?“ zeptal se pan Pšáda.

„Nejsem statkář,“ odvětil nedbale pan Laušman.

„Promiňte, já jsem si jen myslil… podle zevnějšku, hehehe… jsem starý, hloupý člověk a nevyznám se v lidech…“

„To už jinačí nebude,“ mínil ramenatý pán.

„Tak jest, ovšem… Jsem churavý muž a špatně vidím,“ pokračoval vousatý pán. Zamnul rukama a zadíval se vyčkávavě na návštěvníka.

„Abych to řek rovnou,“ pravil ramenatý pán, „jsem tady skrz pana Štorkána. Mám to dát do pořádku.“ Nahnul se a (...)

(......)