Karel Poláček

VŠE PRO FIRMU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Místnost byla nádherně zařízena podle vkusu minulého století. Křišťálové lustry, pozlacený bronz, bílá, poněkud oprýskaná štukatura, židle potažené olezlým plyšem a množství ornamentů. Stěny zdobily obrazy, jež představovaly jakési mytologické výjevy. Na všem ležela melancholická ošumělost, která vzbuzuje důvěru u lidí konzervativního založení. V takových restauracích se dobře a sytě jídá.

Nad panem Štorkánem starším stál důstojný číšník s blokem a přijímal s hlavou nachýlenou na stranu rozkazy toho pána.

Senior firmy objednával večeři a měl ve tváři onen starostlivý výraz, jenž vyznačuje lidi, kteří přikládají jídlu nemalou váhu.

Studoval jídelní lístek se soustředěným výrazem, mna si zasmušile bradu, dohadoval se s číšníkem o vhodnosti jednotlivých chodů, vyslovoval obavy a konferoval o nápojích. Číšník odpovídal uctivě, neboť si vážil pána, který ví, co chce, a rozumí své věci.

Když se obřad sestavování večeře skončil, obrátil se číšník na mladšího Štorkána a otázal se: „Dvakrát, prosím?“

Mladý muž zavrtěl hlavou a upjatě odpověděl: „Mně dejte dvě vajíčka ve skle, chleba s máslem a malé pivo.“

„Dvě vajíčka ve skle, chlebíček s máslíčkem a malé pivečko,“ opakoval číšník a vzdálil se.

Starý Štorkán rozhodil udiveně rukama.

„Dovol, Jiří!“ zvolal. „Tohle je tvoje večeře?“

„Je to hygienická večeře!“ odpověděl syn. „Nepovažuji za správné jíst příliš mnoho na noc.“

„Zajisté, zcela správně… Proto jsem vybral vesměs lehké pokrmy. Na mě se spolehni. Tomuhle já rozumím.“ Zavrtěl zarmouceně hlavou a dodal: „Dvě vajíčka ve skle, copak je tohle nějaké jídlo? Zeslábneš, a nakonec mi onemocníš. Nečiníš dobře, můj hochu…“

Přiletěl číšník obtížený nákladem mis a příborů. Štorkán starší nadzdvihl pokličku a přičichl k vonné páře. Svraštil rozkoší nos a udělal: „Mmm!“

Rozvinul ubrousek a nabídl synovi: „Vezmi si se mnou. Podívej se, ten nádherný kousek!“

Mladý Štorkán odpověděl upjatě: „Nemohu, tatínku. Musím zachovávat přísnou životosprávu. Žaludek mi nevaří.“

Starý pán zakroutil nespokojeně krkem a řekl plnými ústy: „Žaludek mu nevaří, kdo to jakživ slyšel? Ech, vy mladí lidé… Nemáte odolnosti za groš.“

„Mladý člověk,“ pokračoval poučně, „má hodně jíst a se vzletem jíst. Je v tom kus poezie, věř mi to…“

Jiří nic neříkal, jenom se usmíval, jak otci chutná.

„Kdo umí dobře pojíst, je spravedlivý člověk,“ hlásal starý pán. „A spravedlivého Bůh miluje. Dvě vajíčka ve skle, kdo to jakživ slyšel? Ech, rmoutíš mne, hochu.“

„Opravdu, tatínku,“ hájil se syn, „vy mi nevěříte. Ale když já hodně večeřím, pak mám v noci špatné sny a ráno mě bolí hlava.“

„Hlava nebolí z dobré večeře, ale z pýchy, pamatuj si to,“ poučil ho otec. „Pyšní lidé a samolibí samotáři pohrdají božím darem a to je hřích. Žaludeční neduhy (...)

(......)