Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23

Kuchař v odřené pikové vestě a s vysoukanými rukávy stojí u špalku a štípe dříví. Polínka s cinkotem odskakují. Kuchař se zarputilým výrazem na zarostlé tváři mává sekyrou a ani nepozoruje, že se k němu přiblížil voják.

„Fra… Frantíku, já ji dostal…,“ zvěstuje Maštalíř bez dechu.

Kuchař ustal ve své práci a zaclonil si oči.

„Co?“

„Já ji dostal…,“ blábolí malinký pěšák.

Kuchař poznal Maštalíře a odložil sekeru.

„A copak, copak?“

Maštalíř hloupě pomrkává očima a vykládá. „Ále, tak já jdu… furt – pryč a nic… a najednou, víš, tento… jako by do mne někdo vrazil. Ale pořádně.“

„Jdi!“ podivil se kuchař. „A jak to? Kde to mělo být?“

„Kde to mělo být…,“ opáčil malý pěšák, „tam, jak je ta lávka… jak se jde ze vsi…“

„Aha! Už jsem doma. No, a –“

„No a: Najednou taková šupa. Koukám nalevo, koukám napravo a nic. Jako by do mne někdo vrazil. Div jsem neupad’.“

„Ukaž,“ děl kuchař starostlivě, „to se nemůže nechat jen tak. Já ti to obvážu.“

Pomáhal Maštalířovi z kabátu. Malinký pěšák bolestí sykal.

„Nonono,“ bručel kuchař, „hned to bude. Nemusíš být tak háklivý…“

„Když ono… inu, kruci…“

„Já ti rád věřím, ale copak je to platné…“

Objevila se košile, celá zkornatělá sedlou krví.

„Nazdar!“ udělal si kuchař. „Ty vypadáš…“

„Viď!“ chlubil se Maštalíř. „Ta mne vzala. Koukám… nikde nikdo… A ruka tento… Co tomu říkáš, fotr?“

„Kdo ti to nepřeje, ať pukne,“ vážně odvětil kuchař. „Já ti to přeju. Protožes byl vždycky upřímný…“

Rozvinul balíček gázu a počal obvazovat zraněnou ruku. Maštalíř křivil tvář a sténal.

„Ty jseš na mou duši jako malé dítě,“ vztekal se kuchař. „Řekl jsem ti: drž a tak máš držet…“

Na konci gáz roztrhl a udělal uzel.

„Vy jste holt nemlich^[86] jako ty slečinky…,“ hučel, „naděláte rámusu, jako by… Jiný by byl rád a vy řvete na celé kolo.… Tak – fertig^[87]!“

„Ono to šlo šrekou a vzalo to asi kost…,“ počal opět Maštalíř.

„Jen aby.“

„Když říkám kost, tak kost,“ odporoval malý pěšák rázně. „Přece poznám, kdyby to mělo být jen maso.“

„Může to být mejlka,“ pochyboval kuchař.

„Žádná mejlka. Jsem toho zkušený. Nedostal jsem ji poprvé.“

„Nu, budiž ti to přáno…“

„Já myslím, že to dá půl roku. Co ty myslíš?“

„Půl roku by to mohlo vydat. I víc. Jenom musíš být chytrý.“

„To víš…“

„Koukej, aby ti to vydrželo. Dneska jeden k ráně tak hned nepřijde. A zvláště k takové šikovné ráně.“

„Moje řeč. Však já už… bez starosti, to víš…“

„Nejdřív přijdeš do Ostrožce. Tam se ani neobrátíš a už tě šoupnou do Lucku. Tam se ale nesmíš moc ochomejtat, jináč to prohraješ…“

„Nápad! Jako bych byl nějaký legruta ušatý…“

„Pak tě dají do Lvova. To už máš vyhráno…“

„Jejej! Ve Lvově a vyhráno? Ty ses zbláznil. Ve Lvově je to právě nejhorší a žádné vyhráno. Tam se teprve ukáže, jestli to půjde dopředu nebo zpátky. Ve Lvově! Já se ti divím. Ještě v Bohumíně se to dá krásně prohrát. Dokud nejseš v hindrlandu^[88], tak nemůžeš mluvit o vyhrání…“

„Pak jseš pán,“ kýval kuchař uvážlivě hlavou, „ale (...)

(......)