Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

24

Maštalíř ležel na slamníku v šeré a dusné světnici s nízkým stropem z mohutných začouzených trámů. Ležel s údy pokojně nataženými a v sladké ochablosti zíral oknem. Právě před oknem se zastavil chlupatý koník s promáčknutými boky. Zabředl s nákladem klád do rozježděné cesty. Vozka ho bolestně švihal bičem po očích; kůň se vzpínal a voják chraptivě nadával.

V komíně táhle naříká vítr a duje do ohniště; plameny v kamnech hněvivě hučí. A na podlaze před krbem se mihotá mřížkovaný vzorek světla. Na plotně cosi syčí a prská. Kolem kamen se otáčí voják s ovázanou tváří. Malinký pěšák by rád věděl, co tam kuchtí, ale jeho hlas nemá tolik síly, aby se zeptal.

Mumlá: – Tak, kuchaři, dohlédni na to, já si zatím někam skočím. Dej pozor, ať to nevyběhne. Hezky povařit, sebrat pěnu, polévat šťávou. Tak se to patří. Který den máme dnes? Dnes je svátek. Smažíme boží milosti. Pečeme poplamenice. Ať slouží ke zdraví. Najíme se a bude dobře… –

Zdá se mu, jako by ho cpali mastnými plackami. Samé placky, tolik placek. Nemocný se ošklíbá. A nechte si to, jo? Už mne to přemáhá. Mám břicho jako buben. Kdybyste mně raději dali pít. Žízním!

Jak ten vítr naříká! HÚ – hú, jako by ho na vidle bral. Ruhe, tam nahoře! Neslyšíte? Ruhe, povídám! Nebo půjdete k raportu. Zwei Stunden anbinden, den Kerl!^[91] Já ho naučím.

– Mne nemáte co uvazovat, – šklebí se nemocný, – na mne nemáte fousy, vy chytráci. Já jsem raněný, dostal jsem ji ale pořádnou… –

Sténaje, obrací se na bok. Jeho zamžený zrak zachytil postavu sanitního desátníka. Sedí u stolu, při němž plane svíčka, přilepená k obrácenému šálku. Plamen se kolébá a svíčka roní voskové slzy a zvolna se ohýbá do oblouku. Raněnému se zdá, že obličej desátníkův se přiblížil k jeho loži. Olivová tvář se strašně zvětšila a kolem černých očí se pohybují kruhy jako okolo měsíce.

Marodi obklopili desátníka. Vybírají z otevřené bedničky čokoládu, sušenky, sladké koláčky a nenasytně chroupají. Maštalíř vyrozuměl, že desátník dostal z domova zásilku a že vojáci mu ji vyjídají.

Pojal ho hněv. Chtěl by zavolati: – Desátníku, pozor! Ti pacholci vám to sežerou! Vrhli se na to jako mouchy na zdechlinu. Desátníku, takhle vám nic nezůstane… –

– Vša! Jděte od toho pryč! – chtěl by vzkřiknouti. Avšak vyschlé hrdlo nepropouští zvuk.

– Povídám! Už ať jste od toho! Nedovolím! Není to vaše. Je to jeho. Maminka si vzpomněla na synáčka. Pomyslila si: On tam v té cizině strádá, duše chřadne hladem a steskem. Těžko je sloužit mladému a bohatému mladíkovi na té vojně daleké. Copak doma bylo hej! Doma mu dali všechno pod nos. Mohl říci slovo a měl, co chtěl. –

S námahou se zdvihl a zachraptěl: „Povídám! Ať jste od toho pryč! Nebo, kruci, že odepnu pásek!“

Avšak ku podivu, zdá se, že desátníkovi je to jedno. Nic si z toho nedělá, že se mu vojáci hrabou v bedničce a že se cpou plnými ústy. Opovrhl pamlsky a ještě pobízí nenažrance: „Jen si vemte, kluci… Berte si a jezte… To nic nedělá. Já to nechci. Já… já… už nic (...)

(......)