Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Potom se noc překulila přes obzor, tma zvetšela a do všech skulin se dral nový den. Maštalíř se probral z dřímoty a pozoroval, jak bledly obdélníky oken. Světnice nemocných se plnila mátožným světlem a cáry noci prchaly do koutů. Vojáci spali s ústy otevřenými a s bezmocným vzezřením, vypouštějíce svištivý dech.
Za okny se cosi pohnulo. Bylo slyšeti zaskřípání kol a hrubé hlasy. Zvuk polnice probudil vesnici a po ulicích dusaly kroky. Ve skladišti pionérů[92] zabzučela cirkulárka na znamení, že se počalo pracovat a že se shromažďuje materiál pro zákopy.
Oblepeni špínou, uvozření, s ústy smrdutými, vstávali vojáci ze svých loží. Halasně se protahovali, drbali si svědivá těla a vítali jitro chraplavým nadáváním. Jeden z vojáků se chopil koštěte a s umíněným výrazem zviřoval smetí. Hemžilo se tu bledými tvářemi, jež ranní světlo činilo ještě ohyzdnějšími, obličeji posetými vyrážkou, podvázanými bradami a pajdavými postavami. Jeden voják s nežitem na krku klekl u krbu, rozfoukal popel, pak postavil misku na plotnu a počal kuchtit.
Oblékali si boty na boso, chápali se plechových příborů a vybíhali ven pro ranní kávu. Vzduch ve světnici byl zvětralý, naplněný štiplavým zápachem. Přes to však ti, kteří zůstali ležet, hněvivě kvokali: „Zavírat! Nemáte ruce, pitomci? Tady se topí!“
Vojáci se vraceli s miskami, ze kterých se kouřilo, a usedali na slamníky s šálky mezi koleny a drobili kukuřičný chléb do černé tekutiny. Foukali do lžíce, vraštíce čela, a mlaskali.
„Ta brynda dneska není k pití,“ reptal voják s trudovitým obličejem.
„Je to špína,“ mručel nemocný s podbradkem.
„Včera byla lepší,“ děl muž s nežitem na krku.
„Byla sladší,“ přisvědčil jeden kulhavý stařec.
„Sladká jako cecek.“
„Tak to má být.“
„Viděl jsem, jak u kuchyně složili pytlík cukru. A ta špína je hořká.“
„To víš, oni ti ji budou sladit.“
„Raději to sami sežerou.“
„Okrádají vojáky, lumpové.“
„Život jeden zatracený…“
„Nejlepší by bylo do všeho kopnout…“
Maštalíř zírá žádostivě na snídající vojáky. Chce se mu zavolati: – Pánové, buďte od té dobroty a skočte mi k fárce pro kafe. Vidíte, že tu ležím jako lazar. Tak bych se napil kávy… Potřebuji si vypařit žaludek, jsem jako souš… –
Nikdo si ho však nevšímá. Nemocní, skloněni nad svými miskami, mlaskavě polykají napitá sousta kukuřičného chleba.
„Dnes se fasuje cvíboch,[93]“ ozývá se voják s trudovitým obličejem.
„Jak to víš?“ zkoumá nemocný s podbradkem.
„Já vím všechno…“
„Tak zase cvíboch a žádný chleba,“ sténal muž s nežitem na krku.
„Buď rád a vem, co ti dávají,“ napomenul ho pajdavý stařec. „Je zle a bude ještě hůř…“
„Ba jo, hoši. V Lucku dávali marodům tuhle místo chleba tvrdé chlebové kůrky. Kdybych to hodil našemu psu, tak by se na mne takhle podíval.“
„Voják je dneska horší než pes…“
Malinký pěšák sténá: – Tak co bude, pánové? Dojde mi někdo pro to kafe? Počkejte, až vy budete něco potřebovat, tak zase já vám řeknu: Tuhle! Teď je vám Maštalíř dobrý. Dříve jste ho (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
