Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

27

Potom vedl praporčík Klepš svůj oddíl dvojstupem neladnými ulicemi, vykládanými kalnými loužemi, ve kterých se zrcadlil bledý terč slunce. Muži pochodovali s myslí rozmarnou, ve stejnokrojích ještě vlhkých, sražených po odvšivení. Cítili neobvyklou lehkost a po těle zvláštní pocit svěžesti. Po dlouhé době je neobtěžoval neúnavný, hlodavý hmyz, neodbytný průvodce bojovníků v poli.

Vojáci spokojeně dupali, chechtali se a švitořili jako děti na výletě, nic nedbajíce na to, že za oddílem kráčel chmurný šikovatel Wagenknecht, který nepřál svobodné mysli a veselosti. Zvědavě se rozhlíželi kolem sebe a byli šťastni, že jejich zrak se setkává s domky a chatrčemi, jež jim připomínaly vzdálený domov. Avšak ona obydlí byla zpustlá a život z nich dávno vyprchal. Dveře byly vyvráceny z veřejí; na ulici hleděla slepá okna; na zahrádkách byly pahýly stromů, ožraných od koní. Viděli domek se štítem Parikmacher^[100]; ale holič už tam dávno nebyl. Před dveřmi stál zakrslý voják a klepal slamníky. Minuli domek, na jehož zdi bylo ještě možno číst ruská písmena Čajnyj traktir^[101]. Kde jsou však lidé, kteří kdysi hlučeli v tomto hostinci? Tu a tam mihl se odraný stín civilistův s bázlivým a zlobným obličejem. Kdysi tu bývaly za oknem pestré květiny, u dveří se vyhřívaly nedůvěřivé kočky, psi se zakrouceným chvostem čenichali po ulicích a babky s kabelami postávaly na rozích. Rozléhal se tu výskot dětí, zabraných v kratochvíli, křik vozků, tržiště hlučelo a hulákali opilci. Nyní tu nebylo ani kmitavých psů, ani plachých koček, ani drůbeže, která se popelila uprostřed ulice. Bylo to zchřadlé město, odsouzené k zániku.

Oddíl vede praporčík Klepš a jemu po boku kráčí obtloustlý, brejlatý Bureš. Praporčík se dívá se zalíbením na ty okrouhlé, růžové tváře, připomínající obličej kojencův. Naklání se k jednoročnímu dobrovolníkovi, tiše ševelí a laská ho pohledy. Bureš se upejpá a pitvoří. Za nimi pochoduje vysoký a hubený četař Náhlovský; občas se zastavuje a zpytuje, zda vojáci kráčí v rovných řadách, v dobrém zákrytu a stejným krokem. Desátník Štědrý vzpomíná na Maštalíře. Schází mu ten křivonohý a vždycky čilý mužíček s obličejem jako pěst.

– Leží tu někde v lazaretě, – mluví v myšlenkách. – Budu se musit u něho zastavit. –

Postrádal věrného sluhy Maštalíře; býval vždycky mysli pokojné, nedal se zdeptat strastmi a námahou a jeho přítomnost byla povzbuzující. Sedával u lože desátníkova, čistil jeho obuv nebo se obíral puškou. Přitom vypravoval o své ženě a byl pyšný na děti; vzpomínal na dědinu v horách, hovořil o práci i dnech svátečních, o životě a smrti, o drahotě potravin; byl to výřečný brach a jeho slova byla utěšená. A desátník rád naslouchal jeho hlasu, z něhož se ozývalo konejšivé broukání staré chůvy.

– Musím ho navštívit, – umínil si desátník. – A něco bych mu měl přinést. To by se patřilo. Ale co? Chléb jsem snědl a jinak nic nemám. Vůbec nic nemám, jsem nuzák. Přijdu s holýma rukama. Ale já myslím, že na nic nečeká; i tak bude (...)

(......)