Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

30

S hlukem vpadl do kostela vojenský lékař, jehož doprovázel poddůstojník zdravotnictva. Sehnutý, krátkonohý stařec, s límcem rozepjatým, zastavil se na prahu a nespokojeně začenichal. Nemocní kvapně vklouzli pod přikrývky. Lékař zahlomozil: „Svinstvo! Nepořádek! Posměch všem pravidlům hygieny! A v tomhle má člověk pracovat!“

Shrben, s rukama za zády, počal se drobnými krůčky prohánět mezi lůžky, bruče k sobě hněvivá slova. Poddůstojník ho následoval s ledovou, úřední tváří. Lékař oběhl sál a zastavil se u lůžka Maštalířova. Desátník Štědrý se vymrštil a postavil se do pozoru. Lékař sňal skřipec a zadíval se na něho.

„Co jste zač?“ vybuchl. „Co tu pohledáváte? Jaké jsou to zase nepořádky?“

Jaroslav se zadíval na zardělý obličej, zarostlý ježatým, prošedivělým plnovousem, na vlhké oči, které zpod huňatého obočí dívaly se na něho přísně, popudlivě. Tento zakrslý mužík, z něhož nepořádně visela uválená uniforma, zřejmě šitá pro větší postavu, připomínal mu někoho známého. Lékař dotýkal se ho skřipcem a svištivě oddychoval jako člověk, stižený záduchou. Posléze si desátník vzpomněl. Vídával tohoto starce pobíhati ulicemi okresního města, vždy sehnutého pod tíží myšlenek, často ponořeného v prudkou samomluvu. Byl to MUDr. Jansa, primář okresní nemocnice, státoprávník a Sokol.

Zdálo se, že také lékař se rozpomíná. Hleděl zkoumavě a soustředěně na desátníkovu tvář; posléze mu tvář změkla a v očích mu svitlo; i pravil: „Vojáku, vás bych měl jako znát. Kdo jste? Mluvte, mladíku!“

Jaroslav řekl své jméno. Vousáč se zaradoval.

„A vida!“ rozkřikl se. „Pan Štědrý. Ovšem. Pan Štědrý, juris utriusque studiosus^[114]. Pana Štědrého z náměstí syn. Obchod koloniální. Zajisté. Znám, znám a velmi mne těší…“

Podal mu ruku.

„Vítám vás, rodáku. Tak jsme se sešli. Vy voják, já voják. Vyzdvihli mne na stará kolena a udělali vojákem. Všeho nechat a jít sloužit. To jsou nyní pořádky… Feldwebel!“ zavolal na zdravotního poddůstojníka, „Sie können gehen. Ich brauch‘ Sie nicht mehr!“^[115]

Šikovatel zasalutoval a vzdálil se. Lékař se posadil na Maštalířovo lůžko, vzal Jaroslava za ruku, jako by mu chtěl zkoušet tep, a zíral na něho dychtivě, laskavě.

„Tak, rodáku, a nyní mně řekněte, co je nového,“ zahovořil, „co vám píší z domova, co dělají naši lidé. Jak smýšlí, jak se drží. Mluvte, hochu, já chci všechno vědět…“

Avšak nečekal na odpověď a sám se rozhovořil prudce, náruživě. Byla to řeč člověka, přinuceného už dlouho žíti životem osamělým, obklopeného myšlenkami, které ho znepokojovaly a jež nemohl sdíleti s nikým. Rozkládal rukama a těžce dýchal.

Jen klid! Zachovat chladnou rozvahu. Trpělivost a všichni se dočkáme. A hlavu vzhůru. Brzy přijde ta chvíle vytoužená. Spojenci buší do staré říše jako kladivem. Brzy se to všechno zhroutí a z těch sutin vyvstane nový český stát, jak bylo zvěstováno a předpověděno. Francouzi zajali podle spolehlivých zpráv sto tisíc Němců. Naše nepřátele zachvátil (...)

(......)