Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Časně ráno hnulo se vojsko k západu, napřed táhlo vozatajstvo s nákladem konzerv, sucharů a píce. Za ním úřadovny štábů s hromadami lejster, které střežili písaři. Fůry s důstojnickými zavazadly. Obvaziště, provázené nařvanými saniťáky. Vůz s marody, střevní katary a zkrvavené nohy; nemocní se šklebili, že to vyhráli. Vezou se jako páni a ostatní musí šlapat. A ještě jela všelijaká jiná branže.
Pluk pochodoval dnes v obráceném pořádku. Na ocase mašíroval první batalion a úplně vzadu si to hasila první kompanie. V poslední řadě kráčel vysoký, kostnatý muž s kocourem Vaskou na plecích.
Bylo jaro, bylo jitro, svěží jitro, které štípalo jako křen. Vojáci si vyšlapovali a klábosili. Major Klofanda jel vpředu a zálibně se díval na šíji svého koně.
„Hoši,“ navrhl četař Náhlovský, „což abychom dali dědkovi nějakou k lepšímu? On to má rád.“
„To bychom mohli,“ souhlasili vojáci, „dejme si nějakou. Frajtře, zmáčkni to!“
Svobodník Semecký plácl do čapky, zdvihl ruku a zavelel: „Ráz – dva!“
„Pán jede z vršku,
rozbil si držku,
límec a kravata
spadly mu do bláta…“
A sbor spustil: „Cárárá – šverhaubice[180], cárárá – šverhaubice, cárárá – šverhaubice – mašinkvér[181]!“
Major přitáhl uzdu a počkal si na zpívající řady. Zíral vojákům na ústa, vraštil čelo, ale jeho rty se usmívaly. Svobodník kokrhal a snažil se melodii obohatit variacemi vlastního vynálezu.
Šedý domobranec ho rýpl do boku.
„Zpíváš jako koza před smrtí,“ ušklíbl se, „hanba poslouchat tvoje kikiry-krákory!“
Svobodník se nadul.
„Když se ti to nelíbí, neposlouchej. Rozumíš zpěvu, ty ňúmo! Náhodou můj hlas něco vydá, to mi řekli jinší páni. Já a nebožtík Trachta byli jsme nejlepší zpěváci celého regimentu.“
Andrlík se rozzlobil.
„K Trachtovi se nerovnej!“ zakřičel. „Nech ho na pokoji. Pernikář vydal za deset pitomých frajtrů. Ten když se do toho dal, tak – no, jejej! Ten měl notu…“
„Já mu to neberu, ale na svůj hlas si nenechám sáhnout…“
Vyšlo slunce, žhoucí nepřítel pochodujícího vojska. Krupičky potu vyvstávaly na nose, kolem očí; pot se rozléval po šíji, štípal v podpaží, v rozkroku. Tabák hořkl v ústech; muži vyklepávali dýmku a zhasínali cigarety. Jazyk dřevěněl a v hrdle hvízdalo. Krok se stal nepravidelným. Mužstvo se valilo jako procesí. Prašný sloup, věrný průvodce pochodujícího vojska, ukazoval cestu ke straně půlnoční.
Bílý psík běžel podle řady. Kýchal, když mu prach podráždil nozdry, a občas si tlapkami otíral hubu. Bezmezná láska k hochům osmnáctého pluku se zrcadlila v jeho černých očích. Tančil, vrtě pahýlem ocásku. Čichal k nohám mužů, odbíhal, poskakuje o třech nohách, a zase se vracel.
„Nevyváděj!“ napomenul ho šedivý domobranec. „Choď, jak se patří. Máme před sebou lán světa. Uhoníš se, a co bude?“ Pes pochopil domobrancovo kázání jako výzvu k rozpustilosti. Vyskakoval a chňapal po jeho ruce.
„Neposlechne a neposlechne,“ bručel Andrlík, „mluv si třeba jazykem andělským. Hloupé hovado…“
Bagančata dupala ráz-dva, (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
