Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

51

Asi o půlnoci dorazilo vojsko do jakési dědiny. Bledá zář měsíce zalévala odrbané střechy přízračným svitem. Chatrče, vrbová křoviska i lidé vrhali kolem sebe pitvorné stíny. Na návsi tlačili se muži kolem pojízdné kuchyně. Při světle lojového kahanu rozdal kuchař, unavený a ospalý, vojákům kávu. Pak sebou praštil pod kotel, svinul se na kusu pytloviny a okamžitě chrápal.

Šikovatel Knopp zavedl první dvě čety osmnácté setniny do stodoly, jejíž stěny byly spleteny z vrbového proutí. Hlučně povykujíce a strkajíce do sebe, chrastili vojáci ve slámě a dupali po mlatě. Svobodník Semecký se pohádal s harmonikářem Erichlebem o místo. Šedý domobranec si vyhledal kout, kde podle jeho mínění nejméně táhlo. Trpěl revmatismem a bál se, aby se nenachladil. Bruče nesrozumitelná slova, shrnul na hromádku přeleželou slámu; pak si klekl vedle té hromádky, pokřižoval se a zaševelil rty. Lehl si, opřel se o nacpaný baťoh a zvolna si nacpával dýmku. Žalně vzdychal, vzpomínaje na svůj útulný kout v podzemním městě. Tam měl lože, na které si zvykl; nad lůžkem si upevnil poličku, kterou si sám zhotovil; v poličce měl různé krámy; běda, kdyby mu na ně někdo sáhl. Na podpěrný sloup připevnil kalendář; byl sice loňský, ale domobranec se těšil pohledem na červené číslice svátků a rád slabikoval jména svatých. Kalendář mu obzvláště připomínal světnici, ve které žil v minulém životě. Když bylo nařízeno stěhování, poličku rozštípal a kalendář spálil. Měl zlost; když to nemám mít já, ať to nemá i jiný.

Vojáci byli skoro v dobré míře; chystali se na větší pochod a ono se udělalo nanejvýše patnáct kilometrů. Co je to pro staré válečníky? Přes to však kleli a hučeli, že mají hnáty jakoby přelámané; to však jenom ze zvyku.

„To je toho!“ ozval se svobodník marnivě. „Když jsme dělali rückzug^[178] od Komárova, tak se šlo ve dne v noci, ve dne v noci a pořád furt. Za den jsme udělali sto kilometrů jako nic.“

„Nelži, frajtře,“ napomenul ho šedivý domobranec.

Svobodník přeslechl napomenutí.

„My jsme nevěděli, co je to rast^[179]. A po jídle ani pára. Krmili jsme se jenom švestkami. Neptejte se, jak nám bylo…“

Samolibý hlas svobodníkův naplnil stodolu. Byl z oněch povah, které se dovedou vychloubati vším, i tím, co jinak neposlouží člověkově vážnosti. Holedbal se, že týden vydrželi bez jídla; pili z louže; měsíce se nemyli, špína s nich jenjen kapala; tolik vší pohromadě neviděl, které tenkrát hýbaly bojovníky; ba, vychloubal se každou ranou holí, kterou dostal od rozzuřeného šikovatele.

„Nelži, frajtře. Podruhé tě napomínám. Pohádky vypravovat smíš, to ti neberu. Ale lhát se nemá…“

„Je to pravda,“ odporoval svobodník, „ale kdo tam nebyl, ten z toho ovšem nemá pojem…“

Měsíční noc rozhodila po stodole stříbrné penízky. Někteří vojáci usnuli. Chrčeli s ústy otevřenými, olizujíce okoralé rty.

„Nelži… vrdlouhat se nesmí…,“ mumlal Andrlík. Dřímota ho přemáhala. Ve spánku si hladil bolestivé koleno. Svobodník umlkl vprostřed věty a obrátil se nosem do (...)

(......)