Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

50

Naposled přijela do zákopů pojízdná kuchyně. Jeden za druhým přistupovali vojáci ke kotlům. Ospalý a zarostlý kuchař míchal sběračkou v šedavé tekutině a plnil nastavené šálky. Usedali na zem, misku mezi koleny, a foukali do lžíce zamračeni a s pohledem ztraceným. Šedivý domobranec sňal před jídlem čapku a obřadně se pokřižoval. Ještě než začal jísti, utrhl se na svobodníka Semeckého otázkou, zda neví, co se patří. Svobodník bez odmluvy sňal čapku.

Pojídali zdlouhavě s mlaskáním a srkáním; hubovali na jídlo, ale jaksi roztržitě, ze zvyku. Prosťáček Hynek dojedl a zablahořečil: „Díky tobě, Bože, za ty dary.“ Vytřel špinavým hadrem misku a dychtivě pohlížel na přežvykující ústa.

Den pohasínal a komín dvorce Konstantinówky vrhal svůj stín jako šíp až k rakouským zákopům. Odněkud zprava přicházel povel k odchodu. Vznikl pohyb. Vojáci se zdvíhali s táhlým vzdycháním. Mezi mužstvem objevil se praporčík Klepš. Po boku mu viselo celuloidové pouzdro s mapou, i navlékal si rukavičky.

„Tak, hoši, umhängen…,“ hartusil četař Náhlovský, „tata! Einzelabfallend vorwärts!“^[176]

„Ehe… he…,“ hekal Andrlík, „pomozte mi někdo s tím pavoukem na hřbet. Frajtře! Nestůj a pomoz, když vidíš, že starý člověk…“

Svobodník Semecký přistoupil a podržel baťoh.

„Tak, strejdo – šup!“

„Nejsem u tebe žádný strejda, mladíku…,“ vrčel šedivý domobranec, „to je tíha… Suď bůh, jak dolezu… A zastání žádné…“

Vykročil nejistým krokem. „Ty moje staré oudy… Ty by mohly vypravovat…“

Kolébali se pod tíží výzbroje a jeden za druhým naposled procházeli klikatým zákopem. Shromažďovali se na pokraji silnice, opírajíce se o ústí pušky, a čekali na další rozkazy. Rudé slunce zapadlo za obzor, i zaševelil studený větřík. Přešlapovali a nadhazovali si tlumoky; někteří z dlouhé chvíle žvýkali chléb, jiní sáli z cigarety, přilepené ke rtu. Po silnici v dlouhé řadě táhly žebřiňáky i fůry, přikryté plachtou. Podle nápisů na vozech poznávali vojáci, že se stěhuje plukovní pisárna, brigádní velitelství, obvaziště. Kolem projel na koni otylý štábní lékař. Sanitní vojáci kráčeli za fůrou, která vezla jejich nářadí. Plukovní ševci, krejčí a pucifousové provázeli vozík, obtížený jejich fidlátky. Kmitali se tu tenkonozí písaři, šviháčtí důstojničtí sluhové v oděvech, které obdrželi po svých pánech. Mezi nimi spatřili vojáci Rabocha, sluhu nadporučíka Růžičky. Zarudlý mužík se radoval, že je takový ruch a pohyb, i třepal rukama a volal na vojáky s tváří oživenou: „No, hoši, co jsem říkal? Stěhujeme se. Už je to tady. Raboch vždycky ví, co mluví.“

Neslyšně padal soumrak. Vojáci se ohlíželi nazpět s tesknotou dobytčat, která vedou na jarmark. Mlčky zírali v ona místa, kde za zvlněnou zemí tušili podzemní město s jeho doupaty, která, načichlá člověčinou, dávala jim přelud domova. Nemohli vidět nic z oněch křivolakých ulic a četných náměstí, kde stávali nekonečnou řadu hodin u střílen, číhajíce na nepřítele Patřili na ohňostroj raket, jež tryskaly ze země a rudými jazyky (...)

(......)