Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

49

Přišel rozkaz, že vojáci mají opustit podzemní město, aby se do něho již nikdy nevrátili. Rozkaz uvrhl muže v tesknotu. Počalo se stěhování. Snímali ze stěn kaverny pohlednice a všelijaké obrázky, vystříhané z časopisů, které po celou zimu zdobily jejich příbytky. Smýčili podzemní kryt, prohledávali všechny kouty v obavě, aby zde nezapomněli něco cenného. Se smutkem a zlostí rozbíjeli židličky a stoly, zrobené z bedniček. Nemají-li u těchto stolů zasednout vojáci osmnáctého pluku, ať u nich nesedí nikdo. Osmnáctí pracovali pro sebe a nebudou se dřít na cizího. Všechno prozkoumali, a když se přesvědčili, že nic tu nenechali, co by bylo vetřelcům k prospěchu, opustili čtyři holé stěny a vyšli se zavazadly a svou zbrojí do zákopu.

Seděli vedle svých svršků a čekali na další povely, zamračeně pozorujíce přicházející vojsko. Snědí a knírnatí muži v nových stejnokrojích procházeli opevněním a hovořili zpěvavou a hlučnou maďarštinou. Vojáci osmnáctého pluku hleděli na maďarské honvédy s nevraživostí úpadců, jimž přišel statek na buben. Hle, cizí lidé vnikají do jejich domova, cizáci budou se roztahovati v příbytcích, které nezbudovali; pohledem plným záští pozorují vojáci osmnáctého pluku, jak maďarští vetřelci zabírají jeden kryt po druhém, jak všude neomaleně čenichají; již jsou zde pány a ty, obyvateli podzemního města, nemáš od nynějška střechu nad hlavou.

„Ti se uměli posadit do teplého, kluci špinaví,“ hovoří osmnáctí.

„Ba, to oni dovedou vyčíhnout, kde je dobře.“

„Co jsme se nastarali, těmahle rukama napracovali…“

„Ty noci nekonečné, v mrazu, v dešti, v jednom kuse jsme stavěli, kopali…“

„A jak jsme koukali, abychom to měli vždycky jaksepatří…“

„Aby to bylo jako z kastličky…“

„A sotva jsme s tím byli hotovi, koukej, ať mažeš, už tu nemáš co dělat…“

Tvář se jim křiví zlobou a hlasitými nadávkami častují příchozí. Dráždí je modré uniformy maďarských honvédů a jejich čistý zevnějšek. Pozorují podle udivených pohledů a neobratných pohybů a jejich rozpačitosti, že tito vojáci jsou poprvé v poli.

„Podívejte se na ně, na limouny!“

„Vykrmili se špekem a paprikou a teď si foukají.“

„Hoši, což takhle vzít krumpáč a párkrát do toho majznout. Udělat jim z dekunků kůlničku na dříví… Ať si to postaví sami. Na cizího jsme se nedřeli, no ne?“

„Toť se ví. Copak oni si zaslouží solidní jednání?“

„Svatá pravda. Jako bychom je neznali…“

„Pamatujete se, páni, jak to vypadalo, když jsme přišli po nich do štelunků? Okna pryč, dveře pryč. I tu hrst (...)

(......)