Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Všichni se domnívali, že se nyní půjde domů. Mýlili se. Velitel kázal, aby se z řad utvořil čtverec, a sám se postavil se svým pobočníkem doprostřed tohoto čtverce. Silně se mu zachtělo mluvit, neboť rád kázal a ponaučoval. Mluvil nad tuhnoucím tělem, z něhož šesti otvory vytekl život do žíznivé země. Ukazoval na mrtvolu a říkal, že takto končí neposlušní a zpupní vojáci, kteří porušili svoji přísahu. Mluvil a mluvil a jeho zježené obočí se pohybovalo. Byl z onoho druhu lidí, kterým se líbí vlastní hlas. Káral mužstvo z nepořádku a že nedovede cvičit podle předepsaného reglementu. Chtěl míti vojáky úhledné a hbité; přál si viděti vyrovnané řady a pravidelný krok. Mluvil o tom, že voják má tělo i zbraň udržovati v čistotě.
Pobočník stál při něm a musil překládat jeho řeč do češtiny.
„Sagen’s das der Mannschaft tschechisch,“[170] velel, a zatím co pobočník překládal, kroužil plukovník po řadách výhružným zrakem.
Jeho hlas zněl pedantsky, skřípavě. Pletl se a rozvláčně se vracel k tomu, co už několikráte řekl. Zejména se mu zalíbila věta ich werde ein Exempl statuieren[171] a tuto větu ustavičně opakoval. Jeho řeč ponenáhlu rozptýlila děsivý dojem, který zanechala exekuce. Mužstvo zachvátila nuda. I ucítili, jak řemeny tornister se jim zařezávají do ramen; bolely je nohy, vyschlo jim v ústech a měli hlad. Na obličejích se rozložila roztržitost. Vojáci se počali obírat svými myšlenkami.
– Kdybych byl nesnědl chleba, měl bych nyní co jíst, – rozjímal desátník Štědrý.
– Dříve se fasoval rum a teď už dlouho nic, – dumal četař Náhlovský. – Krapet rumu by mně náramně helfnul. –
– Tady čučím a zatím mně může někdo ukrást harmoniku, – strachoval se Erichleb.
– Žvanil! Plechová huba! – reptal šedivý domobranec, s nenávistí pohlížeje na plukovníka. – Starý člověk a pleská nesmysly. Že se nestydí, dědek plesnivá! –
„… und das Ziel müssen wir alle vor den Augen haben…“[172] bylo slyšeti velitele.
Praporčík Klepš myslil na to, že je ze stejného ročníku jako nadporučík Král a je pořád ještě praporčíkem.
– Nemám protekci, v tom to vězí… – mumlal.
„Die guten Soldaten sind meine Kinder,“ řečnil plukovník. „Die schlechten sind räudige Schafe. Ich werde sie exemplarisch bestrafen. Herr Hauptmann übersetzen Sie das ins tschechische…“[173]
Nadporučík Král silně zatoužil po vyznamenání Marie Terezie. Kdysi v nějakém časopise uviděl obrázek tohoto řádu. Domníval se, že by mu velmi slušel.
– A já nemám ještě ani signum laudis s meči, – zatesknil.
Major Klofanda děl k sobě: – Jetzt aber wird mir die Geschichte zu blöd.[174] –
Jednoroční dobrovolník Bureš se zamyslil: – Maminka mně poslala čokoládu. Mám ji schovanou ve slámě. To byla hloupost. Měl jsem si ji vzít s sebou. Ještě mně ji někdo sežere. Teď se po zákopech potuluje plno cizích lidí a čert jim věř… –
Nakonec se velitel rozzlobil, zakuckal se, mávl rukou, vsedl na koně a odklusal, provázen elegantním pobočníkem.
Ozval se povel a vojsko vykročilo. Bylo po (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
