Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

47

Mužstvo shromáždili v dolíku, kde se obvykle konaly polní bohoslužby. Poddůstojníci zpytovali, jsou-li řady souměrně vyrovnány. Major Klofanda přecházel před šikem a bedlivě si prohlížel každého vojáka zvlášť. Na všech tvářích ležela podmračná nálada; panovalo tísnivé ticho.

Všechny zraky přitahovala jáma, která zela na místě, kde obvykle stával oltář. Jámu vroubila čerstvá hlína, orosená svěžím jitrem. Muži stáli s puškami u nohy, subalterní důstojníci se nehnuli od svých šiků; jenom major Klofanda neklidně přecházel sem tam, zapaluje si občas cigaretu. Jeho kůň čichal k zemi, pohybuje měkkým chřípím. Z dálky doléhaly sem nejasně zvuky z vesnice Malína.

Stáli tak drahnou chvíli v napjatém mlčení. Potom se řady zavlnily. Přiběhla ordonance a cosi hlásila majorovi Klofandovi. Major zavelel. Vojáci se vypjali. Přicházel plukovník, provázený elegantním pobočníkem. Třeskly zbraně. Mužstvo vzdalo poctu svému veliteli.

V téže chvíli vstoupil úžlabinou, která ústila vpravo do dolíku, jakýsi průvod. Napřed kráčeli nějací důstojníci, velmi vyparádění, v lesklých holínkách a v hulánských kožíšcích se zlatými šňůrami. Když se průvod rozestoupil, tu muži náhle spatřili vojáka Habětína. Provázel ho kněz, který ustavičně pohyboval rty. Voják Habětín byl v blůze bez opasku. Čapka mu volně seděla na dohola ostříhané lebce. Na hrudi bylo lze pozorovati jasnější místa, kde byly dříve přišity medaile za statečnost. Habětín se zvědavě rozhlížel a jakýsi kosý úsměv, poloostýchavý a drzý, křivil mu ústa. Jeho pohled zachytil tvář šikovatele Wagenknechta. Pohodil hlavou a rukou mu pokynul na pozdrav. Šikovatelova tvář zkameněla. Ani záchvěv pohnutí neoživil ztvrdlé rysy.

Desátník Štědrý pozoroval toto divadlo s těžkým úžasem. Cítil, že se mu nohy počínají třást, a toto chvění znenáhla přecházelo na celé tělo. Jeho hruď zavalil dusný pocit. Z tohoto pocitu vyvřel na povrch pocit jakési nevýslovné hanby. Styděl se za vojáka Habětína oním nesnesitelným studem, jakým se hanbíme za někoho, kdo, dejme tomu, falešně zpívá před společností, která očekávala vybraný hudební požitek. Styděl se za Habětína za to, že se chystal zemříti veřejně před shromážděným davem, že umírá tak okázale, za podivných a hrubých obřadů. Chápal, že se tu děje něco nestoudného; vždyť i zvíře, když cítí, že jde na ně smrt, odplíží se stranou, aby zemřelo v úkrytu a nikým neviděno. Každý živočich ve chvíli umírání chce být sám, jako by ve smrti bylo něco hanebného.

– Nebudu se dívat, – říkal si. – Nechci nic vidět. Já nechci, rozumíte! –

Avšak proti své vůli nemohl pohnout hlavou, která seděla na zkamenělém krku. Jeho oči lpěly na postavě Habětínově a přesně zaznamenávaly každý jeho pohyb. Podíval se na své druhy; všechny zraky zaměřily se na vojáka Habětína. Zdálo se, že jediný odsouzenec je při smyslech. Pozorně naslouchal důstojníkovi, který z (...)

(......)