Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

46

Bylo jaro a dny se leskly jako slída, obloha se vyzdobila radostnou modří. Hebký vítr pleskal jako vlajka, vnikal s hluchými nárazy do křivolakých zákopů, přinášeje osvěžující vůni travin. Hučela děla a nad zákopy s úsečným třeskem vybuchovaly šrapnely. Tehdy oběd přicházel nepravidelně, neboť silnice, po které jezdily kuchyně, byla pod palbou ruských baterií. Vojáci pojídali vychladlou polévku a reptali. Ve dne v noci jezdily vozy s municí a do podzemního města přicházely nové posily. Ve štábech panoval ustavičný ruch a písaři poletovali s archy papíru. Saniťáci zanedbávali svoje obchody; často musili s nosítkami do zákopů, kde se ozýval nářek raněného. Telefonní síť zvučela rozkazy. Vyhublí a smutní zajatci opravovali cesty. Důstojničtí sluhové a ordonancové vyjeveně pobíhali. Krásná pohoda vyburcovala podzemní město ze zimního spánku. Zákopem se ozývaly břeskné povely poddůstojníků. Vojáci, vyhnaní ze svých teplých pelechů, točili se jako na dvoře kasáren; na rozkaz salutovali, cvičili s puškami a ukazovali, že za zimu nezapomněli vojenské pohyby. Válečný stroj se očistil a opravoval.

V tom čase pak přišla zpráva, že jali vojáka Habětína. Přiběhl důstojnický sluha Raboch, který měl všecko z první ruky a který znal také podrobnosti. S tváří zardělou, očima nepokojnýma pelášil od příbytku k příbytku a vypravoval. Jak byl hrdina Habětín zrazen a prodán lidmi, jimž prokázal mnohá dobrodiní. Byl přepaden ve spánku a spoután. Četníci mu pažbami zpracovali boky a vlekli ho k výslechu.

Vzrušilo se podzemní město. Všude stály hloučky vojáků a muž muži vykládal, jak to vlastně bylo. Hrdina Habětín nedal lacino svůj život; bil se chrabře a potloukl hromadu biřiců. Nakonec však podlehl přesile. Zavřeli ho ve věznici polního soudu a nyní očekává svůj žalostný konec.

Jednoho dne nařídili mužům, aby vyčistili svůj oděv i zbroj. Nastal ruch jako před svátky. Vojáci, po pás obnaženi, drhli se drsným vápenným mýdlem, až zčervenali. Natírali obuv mastnotou a leštili zbraně. Zákopem se nesly silné rány prutů, jimiž vyklepávali oděvy.

Pak se sešikovali v rovné řady. Před mužstvo předstoupil šikovatel Knopp se zápisníkem a vyvolával jména. Objevil se i šikovatel Wagenknecht; jeho tvář nesla ještě modré a žluté skvrny, zato však nos nabyl přirozené barvy. Pak přišel major Klofanda; chmuřil obočí, hrozně se mračil a pozorně si prohlížel každého muže. Všichni se tvářili jaksi roztržitě a slavnostně. Hlasy zněly napjatě a na podzemní město ulehla stísněná nálada.

Ozval se povel a muži učinili ostrý obrat. Major nebyl spokojen. Lépe! Lépe! Tohle nebylo žádné rechts-um^[164]. Nařídil, aby se obrat opakoval. Zařinčela zbroj; řada se pohnula.

Ze zákopů se musili trousit po hloučcích, neboť nepřítelovo oko bylo bdělé a ruská děla byla připravena vychrlit zkázonosný oheň. Teprve když opustili opevnění, seřadili se vojáci do čtyřstupů.

Pohybovali se po silnici, překlenuté třásněmi chvojí, zavěšeného na drátech. Poddůstojníci dbali toho, aby (...)

(......)