Karel Poláček

PODZEMNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

56

Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním. Jaroslav s námahou otevřel oči; seznal, že leží pod bílým klenutím. Podivil se a nemohl se vyznat; trvalo to hodnou chvilku, než sebral rozptýlené myšlenky. Cítil, že je zpocen, olepen špínou a že ho bolestně kousají vši. Pomalu se rozhlížel. Zdi byly podrápány nápisy v azbuce; byly to patrně neslušné nápisy, památka po kozáckém pluku. Rezivě skřípaly dveře, které se nedaly zavřít; stále se někdo pokoušel je přibouchnout, ale ony po chvilce se zase rozvalily s pronikavým nářkem. Okna byla vytlučena jako ve fabrice, ve které se nepracuje. Dýchalo tu kriminálem, splaškami, latrínami a po zupácích. Na dvoře zkoušel plukovní hornista trumpetu. Zvuky se těžce odlepovaly, jako by byly přimrzlé.

Jaroslav seznal, že leží uprostřed hromady knih. Celá podlaha byla zasílána knihami. Nedávno tu nocoval říšskoněmecký pluk. Cituplné německé dívky posílaly do pole jako milodary knihy svých oblíbených spisovatelek Heimburgové, Eschtrudové, Marlittové. Slzavé příběhy, ve kterých to vždycky dobře dopadne. Pastorova ctnostná dcerka se vdá za rytmistra s vyklenutou hrudí; zašantročená závěť se najde a utiskovaný šlechtický sirotek dojde zaslouženého štěstí; kdo je hodný, ctí své rodiče a nezapomíná se modlit, ten najde spokojenost u rodinného krbu; nešlechetník vezme špatný konec. Válely se tu knihy v pestrých obálkách, hřbetem vzhůru jako rozkročené malířské štafle. Knihy se zvarhanělými listy; když zafouklo vytlučeným oknem, tu neviditelná ruka rychle listovala a kolem románů vířil prach.

Nad hromadou knih stál šedivý domobranec a z jeho vrásčité tváře bylo patrno, že usilovně uvažuje. Vybíral jednu knihu po druhé a potěžkával je v rukách. Pouštěl je na hromadu nerad, jako by se s nimi nechtěl rozloučit. Jaroslav slyšel, jak mumlá: „To je knih! To je knih! Kde se jich tolik nabralo?“

„A hezké knihy, s obrázky.“

„Co s nimi? Ke čtení nejsou, je to německé.“

Ale škoda je tu nechat válet. Nemělo by se s tím tak šeredit. Jistě to má nějakou cenu, jenom když se vezmou ty vazby. Papír se k lecčemu potřebuje. Na příklad, když se chce podpálit nebo tak.

„Škoda,“ vzdychá Andrlík. „Taková kniha se nedostane pod zlatku. Kolikrát za ni chtí ještě víc. Ale musíme to tady nechat. Nedá se nic dělat, kdo by se s tím tahal?“

Vojáci se vracejí od kuchyně se šálkem černé kávy. Jaroslav hrozně zatoužil po té sladké, horké tekutině. Avšak neměl tu vůli, aby vstal. Nemohl svým údům poručit. Vzpomněl si na Maštalíře. Škoda, že tu není věrný sluha. Toho námaha nikdy nepřemohla. Stále se čile otáčel jako káča. Ten by mu skočil ke kuchyni; takhle zůstane na suchu. Dnes ani četaři nikdo pro kávu nedoběhne; každý se stará sám o sebe.

Harmonikář Erichleb dopil kávu a pak vzal knihu, (...)

(......)