Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23

Okresní město se zvolna zavíjelo do temného pásma lesů a pak se ponořilo do údolí. Vláček se přičinlivě hnal po rozlehlých lukách, kde tu i tam již kvetl mdlý naháč. Před pádící lokomotivou se rozprchávaly osamělé stromy. Desátník, vykloněný z okna, zíral na zalesněná návrší, prorvaná pestrými skalami, které zvolna plynuly jako na vodě. I pozoroval chuchvalce kouře, které se kutálely po trati a přisávaly se k mezím, lesklým balvanům a k hnijícím mokřinám, ověnčeným nepokojným rákosím. K těm mrtvým vodám, vzpomínal, k vodám nehybným a tajemným, pořádaly se v dobách mládí dobrodružné výpravy. V hojnosti tu kvetl dužnatý upolín, bujely žluté sasanky. Pod nohama se houpala zrádná půda, zarostlá ostřicí, jež do krve zraňovala bosá lýtka. Byly to mlčelivé vody; v kyprém bahně si hověl vodník a vypouštěl bubliny; křičet se tu nesmělo jako na řece. Shnilá vrba, hrbatá stařena s tlumokem na zádech, jedním okem potměšile šilhala po dětech; byla nehybná jako ty vody, ale nebylo jí co věřit; znenadání vymrští své dlouhé větve, podobné zmrzačeným hnátům, a stáhne chlapce do vody. Hastrman si ho vezme za učedníka a marně se budou po něm shánět rodiče.

A vlak, ratata-ratata, ponořil se do černého hvozdu, kde za starých časů sídlili obři, černí, opálení a huňatí. Někdy chodili po městě a se lstivou pokorou se nabízeli, že spraví měděné kotle. Jindy sedávali kolem ohňů a brebentili v cizí řeči; asi čarovali. Jejich ženy kouřily z krátkých dýmek. Kradly malé děti a odnášely si je v rancích. Divocí obři nosili v uších houpavé kruhy a bydlili v pestře omalovaném voze, který jezdil od města k městu. Dovedli mluvit zvířecí řečí, s koněm hovořili po koňsku, s kozou po kozím způsobu. A mívali malou opičku, vrásčitou a zimomřivou, která se odívala v pestrý obleček; také medvěda měli, jenž nosil kroužek v nozdrách a neobratně přešlapoval při vřeštění trubky a za hlučného bubnování.

Opět se vyhouplo okresní město, ale bylo docela maličké. Drobounké domky, kostelní vížka, hraběcí zámeček, dětské hračky, nakupené ve výkladní skříni. Vlak pádil a za ním klusaly obrazy, mezi nimiž desátník poznával vyklenutý tvrdý klobouk, knihu Pět neděl v baloně, starou ženu, která z trouby vytahuje plech se sladkými koláčky; kočku se vztyčeným chvostem, urousanou a s okousanýma ušima, která plačtivě se dožaduje svého podílu na obědě; bratra Viktora, jenž pořád cosi kutí a spravuje; pak skříně, jež se otvírají s krákoravým nářkem. Tu však městečko zakryla koruna rozložitého, dubu, shluk olší a železniční násep; pak se na ně navalil selský statek s břidlicovou střechou; okresní město se propadlo do země.

A na stanicích se střídali cestující; s mnohým sténáním vnášeli do oddílu svá neskladná zavazadla, přijímáni posupnými pohledy starousedlých. Vesničtí kmotři a tetky se tísnili s pokorným výrazem na kamenných obličejích. Měšťané, zlostní a nevraživí, kteří říkali „s dovolením“, což znamenalo „kéž byste pukli!“. Zatím se setmělo a po krajině, širé a ploché, se (...)

(......)