Karel Poláček

MARIÁŠ A JINÉ ŽIVNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Praktická rukověť hry mariáš

Na počátku naší úvahy klademe výroky dvou jak věhlasných, tak příkrých odpůrců. Jeden z nich, ctihodný Alfons z Boulogne-sur-Mer, jenž byl, jak známo, vynikajícím obchodníkem koňmi (žil na počátku 17. století), praví: „Hra zv. mariáš je zdlouhavá, směšná, ducha umrtvující, infámská a nesmyslná (infamis, seu obsurda). Vážní mužové se této hře vyhýbají a hrají ferbla…“ Naproti tomuto výroku, jehož oprávněnosti dnes již nikdo patrně hájiti nebude a jehož stranická zaujatost padne každému do očí, klademe mínění jemného a vzdělaného muže, šlechetného abbého Sagavira z Antiochie: „Hra mariáš je příjemná i slušná, i Bohu milá a vzbuzuje mírnou, křesťanskou veselost. Hrají-li osoby laické s osobami stavu duchovního, utvrzuje zároveň ve víře svaté.“^[4]

Kapitola první

O mariáši obecně. Hlášení sedmy.

Platí za obecně uznané pravidlo slušnosti karbanické, že vyzve-li tě kdo k partii mariáše, nastrojíš lhostejný obličej, dáš se ku hře chvíli nutiti a konečně usedneš ke kartám s výrazem trpného odporu. Nedávej nikdy najevo, že tě hra těší; mohlo by se o tobě říci, že hraješ o peníze. Jsi-li „forhontem“, to jest hráčem, jenž volí, vyber si rychle trumfa a odlož ho stranou. Nemůžeš-li voliti ze sedmi karet, jdi „do lidu“ – vyber si některou kartu z pěti zbývajících. V žádném však případě nedávej najevo nelibost nad špatným listem nevrlými výrazy jako: „Aby ti pánbu ručičky pozlatil!“ nebo „Kam jsi ty ruce strkal?“ Vůbec platí při hře v karty zásada: „Při kartách se nemluví!“^[5]

A když jsi zavolil, odlož karty do „talonu“ a otaž se povznešeným hlasem: „Dobrý?“ Jsi-li pochválen, pochlub se, to jest, ukaž trumfy. Máš-li nejméně pět trumfů, pak můžeš hlásiti sedmu neboli „ultimo“. Hlásiti „ultimo“ na méně než pět trumfů je zpupnost, ať nedím opovážlivé spoléhání na milost Boží, neboť ani na pět trumfů nemáš zaručeno, že musíš sedmu udělat. Ale naopak nejvýš neslušno je od protihráčů, pozorují-li, že odpůrce sedmu prohrává, mávati vysoko kartami nad hlavou, tlouci při zabíjení kotníky o stůl, spustiti vítězný pokřik: „Co dělá ta sedma?!“ anebo zanotovati ironický popěvek: „Kdybysi za mořem byla, ty musíš být žena má…“ Jenom mravně otrlí a zchátralí lidé spustí, podaří-li se jim zabíti sedmu, škytavý a dávivý smích a pronášejí s hlasitým řehotem: „Hru sice nevyhrál, ale zato prohrál sedmu!“ Netuší, jakou bolest působí tím citlivé duši.

Kapitola druhá

Hra flekovaná.

Stává se velmi často – u hráčů, kteří nehrají „při zdi“, skorem pravidelně –, že „forhont“ za svoji volbu není pochválen. V tom případě poškrabe se jeden z protihráčů za uchem, spočítá si karty a opět se poškrabe za uchem a pak řekne: „Tak teda flek!“ Místo výrazu „flek“ může se říci též „malej“ anebo stačí pouze cvrnknouti prsty o karty. Postižený „forhont“ buďto mlčí, nebo když „se cítí“, odpoví neohroženě: „Coo? Flek? To je ale opovážlivost!“ A potom počítá svoje karty a pak se poškrabe za uchem a pak opět počítá svoje karty a konečně řekne: (...)

(......)