Karel Poláček

POVÍDKY PANA KOČKODANA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Filatelista

„Mám bratrance ve Venezuele –“

Sotva byla pronesena tato slova, vyskočil od sousedního stolu jakýsi pán, přitočil se k panu Ducbabovi a podával mu ruku.

„Tudíž!“ vzkřikl. „Moje jméno je Tudíž, když dovolíte.“

„Pozdrav bůh, pane Tudíž!“ odpověděl pan Ducbaba dobromyslně. „Posaďte se u mne, aspoň nám bude veseleji. Já jsem Ducbaba, soukromník na odpočinku. To se nám dělá hezky, co?“

„Hezky, hezky,“ odpověděl pan Tudíž nervózně, „jste zdejší, pane?“

„Jsem z venkova. Narodil jsem se v Podole, ale jsem v Praze už nějakých čtyřicet let. Tak jsem jako opravdivý Pražák, hehe. Moje rodičové měli tam nějaké hospodářství. Nás bylo pět. Tři kluci a dvě holky.“ Pan Ducbaba počal rozvláčně vypravovati o své rodině, jsa zřejmě rád, že našel posluchače, nepozoruje, že jeho soused netrpělivě poposedává na židli, zajíždí si do vlasů a čistí nervózně svůj skřipec.

„Račte míti též nějakého bratrance?“ otázal se kvapně, aby přerušil proud vypravování.

„Copak o to,“ odvětil pan Ducbaba, „nás je celý houf. To máme: Fridolín, syn po nebožtíku strejčkovi Matějovi, co si vzal Marijánku Čižinských, má tady nějakou živnost, už jsem ho neviděl leta páně, pořád si říkám, musíš se k němu vypravit, co asi pořád dělá, on je takový tlustý a náramný milovník kanárů, pak je tu Vojtěch, ale to je takový nemluva náramný, s tím není žádné pojednání –“

„A v cizině neračte mít nikoho z přátelstva?“

„I jo, přece Adolfek, pajdavý Adolfek, on je moc špatný na nohy, ten je až někde u Plzně, je minářem, ten už bude mít také leta. Naposledy jsme se viděli v letech devadesátých o svatém Janě –“

„Já myslím někde daleko v cizině, takhle v Americe, například ve Venezuele…“

„I dejte pokoj,“ zachmuřil se náhle pan Ducbaba, „ani mně na něho nevzpomínejte. To je člověk, no darmo mluvit. Ostatně, řekněte sám, kdyby byl pořádný člověk, potřeboval by jezdit do Venezuely?“

„No, proč ne, vždyť tam mohou být snad také slušní lidé –“

„Co vás napadá, to by musela být leda nějaká zvláštnost,“ odvětil prudce pan Ducbaba, „a jestli by se vyskytl mezi nimi nějaký lepší člověk, tak ho mezi sebou netrpí. Na takové lidi mají zákony, jak jsem slyšel.“

„Ale ten váš bratranec – přece člověk z lepší rodiny – ,“ odvážil se namítnouti pan Tudíž.

„To je právě to. Z dobré rodiny, to je pravda. Kdepak naše rodina! Ptejte se na ni, kde chcete, každý bude samá chvála. My měli velikou vážnost mezi lidmi. Nebožtík pan Dunda, děkan, dej mu pámbu věčnou slávu, on uměl výtečně hrát bulku^[24], ale byl moc dušný, pořád se říkalo, že tu dlouho mezi námi nebude, ale bylo mu přece osmdesát let, když zemřel, měl moc slavný funus, to bylo nějakých věnců, ten vždycky říkal –“

„Ale v té Venezuele –“

„Ani mně o ní nevypravujte, o té Sakrabonii, abych neklel. Jak o ní slyším, mám špatné sny. To je země, ve které nepanuje žádná solidnost. Každou chvíli můžete číst v novinách, že tam zase vybuchla nějaká sopka nebo veliký vítr se udělal nebo řádí všelijaké nemoci anebo revoluce, (...)

(......)