Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO - fragment V. dílu
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Avšak obchodník Štědrý neměl už ani radost, ani žalost. Nic ho netěšilo, nic ho nermoutilo; nic ho už nedovedlo pohoršit ani rozjařit. Proměnil se v pěstěný obdélník sametových macešek, mezi nimiž se přiživilo několik hvozdíků, trs modrých zvonků a čapích nůsků. Zbyl po něm náhrobek, takový pomenší, skromný a solidní, nějak připomínající loudavého starce se žlutým knírem a zmačkaným zátylkem. Stojí ten kámen mezi starodávnými památníky v podobě desek Mojžíšových, pokrytých hebrejským písmem, obrostlým mechem, a mezi okázalými hrobkami bohatých továrníků, připomínajícími lesklé kredence. A na pomníčku jest vytesán nápis, že žil a zemřel Gustav Štědrý, obchodník zbožím osadnickým, a nyní jest oplakáván všemi, kteří ho znali.

Už dávno předtím si lidé v okresním městě povídali, že pan Štědrý je nějak špatný a že se jim nechce líbit. Už ani nežertoval se zákazníky, šlachovitými venkovany, kteří sestupovali z hor; nerozmlouval s vesničany o počasí, o úrodě i o minulých časech. Nečinil si posměch z pověrčivých lutristek, kterým se zjevovaly živé sny plné symbolů, z nichž každý značí číslo, na něž možno vyhrát terno, ambo nebo […]

[Chybějí čtyři strany rukopisu.]

Propuštěný voják se zastavil a zamyšleně pohlédl na nebe, kde se potýkaly škadrony bílých jezdců. Přejel si čelo ztuhlými prsty a zaševelil rty. Jako při neklidném probouzení slyšel dusné údery na dveře žalářní kobky. Buch! Buch! Buch! Vstavaj, Švába! Napred! Holá! Pak se mu zdálo, že vidí vojenský tábor, kmitají se černé postavy, planou hranice. Vojáci, mezkové, koně, všechno v jednom chumlu. Veliký křik se zdvihl a burácejí děla. Oheň hvězdovitě tříští temnotu. Říká se, že Němci útočí. Pršelo, hromy bijí, jaký to nečas na cestu! Jde se cestou necestou, šplhá se po horských stezkách jako po provaze, klouže to, kdo zůstal ležet, po tom se nikdo neohlédl. Co lidu zůstalo v albánských horách! Když se zdvihl den, vidím, že jsme mezi holým kamením, daleko široko samé kamení. Bijí koně, bijí lidi. Napred, napred, jebenti…! Slunce praží, v ústech plno písku, palčivá žízeň, oteklý jazyk. A děla v dálce: Bú, bú… Moje čestné slovo, pánové, já bych přece nelhal. Nebo to byl přece jenom sen? Počkejte… malý moment, pánové! Už jsem doma: Ležím v nějaké kuči, nade mnou visí ohromný obličej, snad je to Rudla Hlavatý; ptá se: Co je s tebou, vojáku? Hlavu mám jako nafouklý balon, údy kamenné, o vlastní dech jsem se spálil…

Pak se mi zdá, že ležím na břiše u horského pramene a chlemtám tu chladnou vodu, zuby trnou. Piju jako nezavřený, popadli mne za límec, aby mne od studánky odtáhli, že jiní také chtějí pít. Bráním se, křičím, copak je to platné, všichni křičí, ale můj hlas je hluchý, slova padají na zem beze zvuku. Nikdo mě neslyší. Ale já slyším všecko. Slyším světlo – to řinčí; slyším tmu, ona hučí; ba i kameny slyším, ale nejjasněji zní voda. Ta klinká jako skleněné zvonky. Poslouchám se zalíbením.

Nejhorší je, když přileze ten ošklivý sen, který nemá jméno, tak je šeredný. (...)

(......)