Karel Václav Rais

ZAPADLÍ VLASTENCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Pozdětínský preceptor po té besedě nevycházel mezi lidi, ale zůstával ve své sedničce jako v klášteře.

Venku bylo pochmurno; májové foukanice a plískanice vyhnaly lidi z polí a krkonošské hřbety zapudrovaly sněhem.

Mladé břízy pod lesem, vytáhlé vrby a olše při struze byly hluboce skloněny pod závějemi sněhu, jenž se jim nachytal na mladém, svěžím listí.

Sníh se usadil i na lomenicích, v brázdách a v příkopech, ale jenom nakrátko; v hodince, ve dvou byl tentam, pouze krkonošská temena svítila jím několik dní. V údolí z něho zbyly špinavé kaluže a struhy, jež třísnily trávu i,květy.

Pan kantor, chtěje pomocníkovi bubáky vyhnati z hlavy, povídal mu jednou: „Čermáčku, dám vám radu; připravujte se na konkurs, tak zaženete hněv i lítost. Čím dříve ho odbudete, tím lip pro vás, mně pořád něco říká, že se vám brzy vyjasní. Vždyť rozvážíme-li všecko dokonale – co se stalo tak hrozného? Divá fiflena vás chtěla zhanobit a nadutý Větrovák se chytil a způsobil vám žalost; ona vás zhanobit nemůže a toho paličáka to přejde, o to se juž Pepička postará!“ Paní učitelová s farskou hospodyní konaly konference jednu za druhou… Nejhorší bylo, že Čermáka knihy netěšily; díval se do nich, ale myšlenky se mu toulaly světem. Vyčítal si, že chybil, když se nepřemohl a doufal. Chvílemi by byl nejraději utekl domů k babičce, schoval se v její sedničce a snažil se všech těch smutků zapomenout.

Byl jako ve snách; vzpomínaje každé chvilky, kterou s Albou prožil, rozbíral každé její slovo, čímž si však nepolevil, ale touhu svoji tím více rozpaloval. Nemohl si však pomoci. Jedině ve třídě, a když se s panem kantorem dal do muziky, zapomínal.

Zato Žalačka dělala, jako by se nebylo nic stalo; v kostele byla každým ránem, a stojíc u mužova hrobu, hleděla po mládenci. Schválně obcházel kostel, aby se s ní nesetkal. Byla mu protivná, že potupivši ho, přece se dotírá. Po vsi si vypravovali, že mladá mlynářka kvůli pomocníkovi den co den chodí vpodvečer na hřbitov, odkud přes zídku hledívá ke škole. Vídali ji stávat pod lipou, ba i školní zahradu obcházela.

Strejc Zítů, hrobník, chytiv jednou mládence, povídal mu: „Kdo by ve vás, mládenečku, hledal, že jste jako z kamene; jestli se nad tou mlynářkou nesmilujete, ještě se z toho zblázní nebo něco vyvede. Čerti neviděli, jak si zrouna na vás zamanula! Ale věřte mi, chyba by to pro vás nebyla, jiný by ji chytil oběma rukama!“

„Kdybyste vy mne, strejčku, netrápil, máte přece zkušenost,“ mrzutě odvětil Čermák.

Zítů pokrčil rameny, beranici přitlačil do týla a odcházeje bručel: „Inu, jak povídám, čerti neviděli!“ –

Po Božím těle starý Roubal přišel za mládencem na kůr; když po mši scházeli na hřbitov, spustil: „Bylo to Boží tělo, ne? Na všech stranách takové rány, nikde trochu toho prachu nešetřili, jenom ten náš nadouvnutej rychtář krejcaru na to nedá. Vybírá, vybírá, ale sheltne všecko sám, myslí on si, že za tu slávu můžou bejť koženky!“

„Mnoho lidí na to hubovalo!“ přisvědčil Čermák.

„Mnoho (...)

(......)