Karel Václav Rais

ZAPADLÍ VLASTENCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII.

Ve škole měli s besedou notné starosti. O povolení do Milov běžel kantor sám, protože věděl, jak s vrchním jednat. Proběhnuv tři kanceláře, jejichž zaprášená okna se v zámeckém přízemku dívala na malý park, zaťukal na poslední dveře. Byl skloněn a v tváři měl uctivý úsměv.

Za dveřmi se ozval krátký, nesrozumitelný zvuk – jako když psík vyštěkne. Kantor otevřel, vklouzl a řekl uctivě: „Ponížený služebník!“

V klenuté, pochmurné kanceláři bylo několik starých stolů, plných fasciklů a knih, u stěn vysoké stojany s velikými, tlustými knihami vázanými. Před stolem poblíž okna, v staré lenošce, černou koží potažené, ale roztrhané, skrčen seděl vrchní. Bylo ho v ní drobínek.

Měl šedivou hlavu, svraštělý obličej, podelší ostrý nos a věneček šedivých vousů krátce přistřižený. Z černého fracku vynikala hrbolatá skleslá ramena, ostré lopatky.

Chvíli si kantora nevšímal a klidně četl popsaný půlarch. Když obracel stránku, pohleděl zpět, kantora přeměřil od paty k hlavě a zakašlal.

„Co mi nesou z Pozdětína? Na školu už přijde komis, tak co ještě chtějí?“ promluvil slabým, rezavým hlasem.

„Prosím, milostpane, za povolení k besedě,“ usmál se pan Čížek.

Vrchní se naň zase zdlouha podíval a potom se sípavě zachechtal: „Tak se už i v tom zastrčeném Pozdětíně zbláznili?“

„Milostpane, slyším, že i Němci v Rokytnici dělají besedy, chceme našim strejcům taky udělat radost!“

„Voni těch radostí nadělaj! Pořád jim něco není dobře a jen by chtěli opravovat. Voni měli bejt ministrem, a ne kantorem. A co myslej dělat?“

„Hezky jsme to, milostpane, sestavili, strejci se nasmějou dost a dost, a na robotě budou jako mladíci,“ bystře vypravoval kantor.

„Kdyby voni nechali robotu s pokojem! Tak ukážou, co se všecko má provádět!“

Pozdětínský rozbalil lejstra a podal program.

„Vše k chvále vlasti a krále, sbor od Jelena; Vilém z Kounic, balada od Bojislava Pichla; Slzy vlastenek, deklamace od Tyla; Já jsem Čech! od Rubeše; Dobrou noc! píseň od Škroupa; Dýmka, od Rubeše; Sbor českých bojovníků, od Procházky; Kafíčko, od Rubeše; Poslední, báseň od Pichla; Kde domov můj? píseň od Škroupa,“ bzučel si vrchní. „Prosím jich, mi řeknou, kdo tohle u nich provede?“ dodal štiplavě a malýma očkama zamžoural na kantora.

„Pan farář, nějaký Adam Hejnů, muzikant, pomocník a já zpíváme.“

„Tak už i pan farář bude strejcům zpívat?“

„Milostpane, pěkné sborečky máme, nic špatného.“

„Mhm – a kdo dál?“

„Študenti a Albinka Podzimková z Větrova budou deklamovat.“

„Vidíme, vidíme, beseda v Pozdětíně! To jim povídám, ať nepovídají nějaké hlouposti, nebo to odstůňou. Potřebujou oni v Pozdětíně Slzy vlastenek, tam jsou tak vlastenky, Sbor českých bojovníků a nějaké balady,“ přehlížeje program bručel vrchní, „ti vědí, co je balada!“

„O, naši strejci, milostpane, ledačemu rozumějí, jsou to písmaři!“

„Pozoroval jsem, ale bylo by dobře, kdyby si zbytečně nepletli hlavy.“

„Je to dobré, milostpane, u nás v hospodě se nehraje a neperou se jako někde,“ (...)

(......)