Karel Václav Rais

ZÁPAD
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Ve farářově pokoji bylo po ránu příjemné vlažno a ticho.

Paní Kristinka seděla v nohách bratrova lůžka, obličejem obrácena k oknu, jež bylo odshora dolů "jako cejn"; brejle měla na špičce nosu a spravovala patu vlněné punčochy. Farář ukryt až po bradu, hlavu měl na polštáři, oči zavřeny a zvolna oddychoval. Staré tikající hodiny hrkly půldesátou a starcovy oči se otevřely; minutku tupě hleděly do prázdna, potom se zadívaly na Kristinku. Tichý úsměv se starci rozvil kolem úst. Paní Kristinka notnými stehy všecka zaujata, nevěděla, že ji bratr pozoruje. Díval se jí na sehnutou hlavičku, s málem řídkých a krátkých šedin, vzadu stočených, i na krk hubený a svraštělý.

Jako šmytec! připadlo mu staré přirovnání.

Záda měla sehnuta a lopatky se z nich velmi špičatily.

Opět přivřel oči a úsměv zbolněl.

Chuděra, je jí trošek! zatesknil si. Inu, inu, jsme v tom oba pěkně - silní jako hlína - pořádný vítr by nás docela lehce vzal!

Ta myšlenka vyvábila vzpomínku z daleké minulosti. Viděl se, jak vesele jechal z Hradce na svatodušní svátky - - bylo to v posledním roce jeho studií na latinských školách. Rozkošná cesta! Nebe bylo vysoké, nádherně rozklenuté, kraj slunný, veselý. Uzlík si nesl pod paží, pohvizdoval, zpíval, oči stále upíraje k Chlumům, jež měly na temeni modravý věnec lesů, ale boky jako zachumelené.

Byl máj a stromy v plném květu; cítil vůni, jež z těch severních úbočí dýchala do širého zeleného kraje. Asi na půl hodiny před Oujezdem viděl, že středem silnice kluše malá zavalitá holčička. Kristinka to byla, panenka asi sedmiletá; zdaleka oběma rukama kývala, volala, výskala. A když doběhla, radostně se mu pověsila na krk. Zardělá byla, zpocena, šátek se jí svezl do týla, nohy byly samý prach, ale z očí svítila veliká blaženost. Potom šli spolu vypravovali si, dováděli, škádlili se, běhali po příkopech... Opět otevřel oči a zadíval se na sestru.

To je ona - ten bucloušek kolébavý-abychom se teď spolu pustili do honěnky!

"Kdybys ty, miláčku, toho píchání nechala a raději si tamhle lehla na pohovku," srdečně promluvil.

Kristinka se spěšně obrátila. "Ty už nespíš?" ptala se s úsměvem.

"Dívám se, jak se tím moříš, oči trápíš, a myslím si, že jsi neposlušná!"

"Ale jdi, Toníčku, nač bych ležela, když mne nic nebolí. A jen se neboj - však já si odpoledne zas lehnu. Tak jak se ti spalo?" ptala se.

"Dobře - tuze dobře -"

"Nebolí? Budeš snad užívat - nebo obklady, viď?" a již vstávala.

"Jen seď - dají teď pěkně pokoj, jenom palce, mizerové, se několikrát ozvaly - nač tedy dráždit a polykat prášky - hlava je veselá," hovořil rychle. Přitom ležel nehnutě, jenom hlavu poněkud uchýlil, aby na sestru lépe viděl.

"To je dobře - kéž by už daly pokoj - "

"I dají, ale ještě hned ne, až pořádně všecky kosti projezdí. Ale jen když tobě je dobře, hned se mi veseleji stůně. A tak se ti mně, holka, celou noc zdálo, že jsem byl u nás v Oujezdě všichni jsme zas seděli u stolu, tatínek a maminka s námi!" Kristince (...)

(......)