Karel Václav Rais

VÝMINKÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KONEC ŽIVOTA

I

U Tynysů v chalupě je výminkářská světnička veliká jako kurník; je v tmavém přístavku za síní, zrovnaproti chlebové peci a ohniště, blízko komína. Klenba i stěny předsíňky jsou plny sazí, proto je tu ještě tmavěji. Jednodílné dveře do výminku mají petlici s provázkem a zvenčí jsou obšity plátnem, pod něž bylo nacpáno cucků, aby se ani krapet zimy do světničky nedostalo. Hned vedle těchto dveří jsou vodorovné dveře do sklepa; nejednou se stalo, že někdo vyšed z výminku do temna a nevida otevřených dveří sklepních, sletěl po vlhkých ublácených schodech na zdusanou půdu a šeredně se pošramotil.

Zvenčí je celá chalupa Tynysova na dobrý střevíc obložena chvojí, slamou a jehličím, aby do ní nemohlo profouknout. Stojí ve vsi trochu stranou, přímo u polí a v zimě se jí o stodolu a o výměnek vítr, vanoucí s návrší, hodně opírá.

Výměnek má jediné okénko se čtyřmi malými tabulkami, které jsou spravovány olověnými proužky; teď v zimě je dvojité, a dole je v něm narovnáno zeleného mechu, aby štěrbinami netáhlo. Je zima zlá a za stodolou i za výměnkem jsou vysoké sněhové závěje. Ve výměnické sedničce stojí v rohu stůl, s deskou po kraji vroubkovanou, ale již úplně bezbarvou; jest však čistá, vydrhnutá, až se leskne. Nohy trnože stolu jsou dosud červené. Za stolem jsou lavice bez lenochů a před ním dvě židle, jejichž lenochy jsou zdobeny vykrojenými srdečky. Blíže dveří, při stěně z obílených trámů, stojí truhla, jejíž povrch jest vyšperkován namalovanými květy a podivuhodnými ptáky, kteří stářím notně ošuměli. Naproti při druhé stěně jest stojánek s trochou hliněného nádobí, vedle věšák plný šatstva. Na kachlových kamnech, jež jsou vroubeny lavičkou, stojí hrnek, miska a v ní lžíce. Blízko kamen jest krátká, červeně obarvená postel, vystlaná plnými peřinami, povlečenými kanafasem modře pruhovaným; jest v ní spodnice, svrchnice a dva notné polštáře. Nevysoko nade všemi těmi krámy je rovný, obílený strop, jehož vápenné vrstvy na mnoha místech odpraskaly.

Nynější výměník Stříhavka jest malý stařec, jistě více než sedmdesátník. Až na ty zapadlé, bezzubé dásně jsou jeho líce kulatá. Tváře, nepříliš vrásčité, jsou zardělé, a nejvíce se mu červená kulatý nosík. Očka má staroch malá, jiskrná, vlasů na hlavě ještě hojně; jsou jenom málo plesnivé a česá si je k uším, dělaje na pravé straně stezku. Na těle má krátký kožich, šedým suknem pošitý, černým beránkem lemovaný; obléká jej vstávaje, a svléká, jda spat. Pod rozpjatým kožichem je vesta, již zdobí dvě řady bílých, lesklých knoflíků, na krku černý šátek, uvázaný na zadrmo. Nohy má dědeček v praskavicích do rezava odřených, pod koleny podvázaných; bílé punčochy zapadají do sametových pantofli. Je-li potřeba, hodí na hlavu mrazovku, kterou vroubí huňatá kožešina. Žije v té sedničce sám a sám; teď v zimě sedá u kamen aneb si kuchtí. Vesničtí muži umívají kuchařit jako ženy. Co si dědeček Stříhavka kuchtí?

Nejraději kyselo, protože dodá přec kousek síly, potom bramboračku, zemáky (...)

(......)