Karel Václav Rais

VÝMINKÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Morákova chalupa stojí na návsi v řadě chalup a statku ostatních; jsou odděleny zahradami s jabloněmi, s hrušemi a slívami, na nichž je nasypáno sněhu, mezi nímž se třepetají řídké hnědé, suché listy. Vypadá ta chalupa hodně nepěkně; je všecka tmavší nežli ostatní stavení, a je tu jako na vystrkově a ne na návsi. Šindelovou střechu má proti stěnám nápadně vysokou a mechem hodně porostlou; tak se zdá, jako by střecha na stěny tuze tlačila, trámy jsou v nich jako zborceny.

„Tam nahoře na půdě je stále plno, totě tíže!“ říkávají tře-mešničtí.

Pod střechou, na prkně kdysi bílém jest hnědý nápis:

„Dům tento vystavěl s Boží pomocí Léta Páně Antonín Morák. Pokoj budiž domu tomu i všem, kteří budou přebývati v něm.“ Před chalupou jest podsíň, spočívající na třech dřevěných, hodně vyhnilých sloupech. Na podsíni má Morák vyrovnané otýpky roští a hranice šindele; je toho tolik, že dvě nevelká okna velké světnice sotva vyhlížejí. „Nedej pánbůh, aby tahle chajda jednou chytla, to by si plameny smlsly,“ říkává švec Šourek. Vzadu, v jednotě s chalupou jest chlév, vystavěný z drobivého pískovce, a za ním stodola. Morák své zachmuřené stavení tuze neprohlíží; teprve když někde zatéká, stará se o správku.

Do této chalupy o svátku mláďátek přijel výminkář Stříhavka. Morákova dcera Bára mu pomáhala z vozu, a když bačkorami stanul na záspi, políbila mu ruku a dědeček ji pohladil po tváři. Tu ho již malá dceruška její chytla za ruku a zlíbavši ji také, zašveholila: „Tak pojďte dědečku, k nám!“ Výměnkář sebrav všecku sílu, pozdvihl dítě a políbil je na ústa.

„Pánbíček tě pozdrav a dej ti všecko dobré, ty moje pra-vnoučátko!“ pravil a pokřižovav se, překročil práh. Vstoupil do šeré síně a širokými dveřmi do světnice.

„Dej pánbůh dobré odpoledne!" pozdravil.

„Dejž to pánbůh, vítám vás, tatínku! No vida, pořád jak chátráte a vy jste zatím stále jako hříbek!“ Těmi slovy uvítala Stříhavku dcera, Málka. Byla ženská vysoká, suchá a kostnatá vlasů silně prošedivělých, pouze na maťátko* stočených, v tváři vrásčitá, takže se zdála mnohem starší, nežli byla. Na těle měla krátký, koží povlečený, do reza odřený kožíšek k tělu a kalmukovou sukni.

„Tak jak se máš, holka, jak se máš?“ švitořil Stříhavka.

„I to víte, jak se člověk při tom dření může mít; jde to od rána do večera jako v letu. Hřbet a nohy už bolí, ale polevy není. Svlékněte si ty burnusy, tuhle je pověste a pojďte si sednout ke stolu.“

Kmotránek zpozoroval, že v kamnech je ticho a po světnici chlad.

„Ten kožíšek si, holka, nechám, jsem už na něj zvyklý,“ usmál se.

„Pojďte, ukrojte si u nás chleba, jste beztoho po cestě vyhladovělý; másla nemám, málo nám to dojí!“ Ale nepověděla, že všecko máslo, jež natluče, třeba ho nebylo teď v zimě mnoho, prodá hořickým hokyním. Staroušek sedl a ukrojil si, ale přece si v duchu pomyslil, že čekal trochu teplého pokrmu, aby se po cestě zahřál.

Bářina holčička mu byla stále u nohou a prohlížela si dědovo líce; líbilo se jí, že se tak (...)

(......)