Karel Václav Rais

VÝMINKÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V BOUDĚ

S kamarádem seděli jsme před boudou, na mezi, porostlé hustým kožichem porosené trávy, mezi níž dýchaly rozlezlé trsy mateřídoušky. Byla to bouda jednoduchá, ale důkladně slamou obložená; aby v ní bylo teplo, byly v ní vystlány dvě otepi slámy z pohrabin. Kamarád byl hoch asi dvanáctiletý, ale byl již hodně vzrostlý a zavalitý; mou dlaň by byl rozmáčkl jako shnilou hrušku; já byl proti němu jako pudlík — inu, bylo mi teprv deset.

A šli jsme spolu hlídat; o mně se ovšem vědělo, že neuhlídám ani angreštu na zahrádce, ale jen aby nebyl Pepík sám. Tlusté sukovité bandasky, na které jsme si odpůldne schválně zašli do remízku, ležely vedle nás na zemi. Nemluvili jsme mnoho; Pepíkovi sice přes tu chvíli bylo do hovoru, ale málokdy dostav odpovědi, umlkl konečně také. Bylo mi úzko, něco strachu příliš podobného probíhalo kostmi, proto mi nebylo do řeči, proto jsem také tichounce dýchal naslouchaje každému slabému šelestu, jejž způsobila malá šedá myška nebo temný noční motýl, zdvihnuvší se s trsů bramborových. Bylo asi po desáté. Noc byla jasná, obloha jako zvonky, kterými se ve dne modrala stráň u Slivkova háje, a mezi modří bylo naseto hvězd větších i droboulinkých jako jsou ta zlatožlutá kvítka mochen po úvozech. Mléčná cesta se táhla nebem jako dlouhý, průsvitný, bledě žlutý dým, a teprve při delším pohledu vytryskly v něm tisíce a tisíce hvězd. Měsíc nesvítil, ale bylo šero, jaké bývá v letní noci, kdy sotvaže západ nadobro vyhasl, počíná se východ rdíti bledým svitem.

Z městečka za vrchem zaléhaly sem táhlé zvuky mužského chraplavého hlasu a potom divná drmolina:

„Ata, čija, ata čija!“ — to blázen Matěj „vytruboval hodiny“ a přidával cosi jako „Půlnoční hodina“. Matěj si svou půlnoční odhoukal třeba v deset, potom se „na rybníčkách“ natáhl do trávníku a spal blaženě; lidé, kteří ho spícího pozorovali, vypravovali, že se ze spánku směje, jak se jindy nesmává — jako člověk rozumný. Bůh sám ví, co se mu zdává; snad o mamince, mívalť ji neskonale rád, třebaže je blázen — nebo o sestře, dokud bývala ještě jeho, dokud ho před lidmi nezapřela. Dole v příkopě skákaly zářivé mušky svatojanské, některá se zakmitla i mezi brázdami; na bahništi v dolíku při strouze vytryskl někdy modrý plamének bludičkový. V blízkém háji vyzváněl nějaký drobný zpěvák, a mezi jeho píseň zahvízdl — snad ze spánku — kos nebo zahoukal divoký holub; bylo to zahouknutí zhluboka, nějak smutně.

Někde v hořických lesích zaduněla rána; snad se tam v té chvílí přivíralo veliké černé oko srnčino a ze štíhlého boku se valil rudý zdroj.

Zpěváček na chvíli umlkl, jenom holub hlasitěji zahoukal. Potok hrčel, a dole pod strání klapal podstránský mlýn, jehož malá okna byla osvětlena. Les Zhoří byl černý jako hřích.

Ted jsme vyskočili rázem — někde v poli se ozval hvizd a potom kdosi silně zahoukl. Ach, to baráčník Podzimek hlídá brambory a chudák se bojí; proto houká, aby se mu druzí hlídači ozvali a potěšili to tak v samotě. Teď na dlaň troubí po vojensku, (...)

(......)