Karel Václav Rais

POVÍDKY O ČESKÝCH UMĚLCÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Tkadlec Benda ustal po práci celodenní. Založil člunek a vyhoupl se ze stavu.

„Hochu, honem, ať již to zvučí!“ volal na synka Jana.

Jeník honem sundával housle se stěny, ladil a postavil se před pultík, na kterém byly již urovnány partesy.

„Tak pozor, ty Jirko, mlč a nezlob!“ obrátil se ještě otec ku klučíkovi tříletému, který po světnici se batolil. Jak otec rozkázal, usedl do koutka, bradu opřel o dlaně, lokte o kolena a již s obou hudců — starého i mladého — očí nespustil.

Ti začali, synek prim, otec sekund.

Synek hrál opatrně, ale přece jenom několikráte se omýlil.

„Znova, povídám znova!“ volal pak otec. „A pozor! To jsi měl slyšeti Frantíka, když tohle hrával! Ale vždyť ty’s ho slyšel a je ti to jedno. Ty to někam dovedeš — pozor!“ —

Tak šlo to opět na novo. Starý Benda si rád zahuboval; ale často jenom od plic. Měl děti z duše rád a staral se, aby se naučily.

„Již jste v tom zase?“ povídala Bendová, vstoupivši do světnice. „Jestli pak si přece oddechneš!“ kárala muže. „Sotva od stavu vyleze, dá se do muziky, místo aby si odpočal!“

„Mlč, maminko, mlč,“ Benda odpovídal. „Provozovati hudbu jest odpočinkem nejpěknějším! Raději nám rozsvěť, hlavičky juž se míhají!“

„Pozor, hochu, pěkně piano, zdlouha a crescendo!“

V tom se otevřely dvéře.

Otec mrkl, kdo vchází, a ruce, držící housle a smyčec, mu klesly.

„Frantíku — kde se tu bereš?“ zvolal a již synka svíral v náručí.

Sotva že pustil jej otec, chytla jej matka, pak i Jeník přiskočil a malý Jirka se přibatolil, aby si bratra prohlédl.

„Kde se tu jen bereš, hochu?“ opět ptal se otec, již nedočkavě.

„Jdu k vám, tatínku, hlas mi opět uletěl!“ řekl Frantík smutně.

„Hlas ti uletěl — ten alt, ten kontraalt, jakého v celé Praze není?“ zakvílel otec. „Ale pravda, pravda, jaká pomoc, vždyť se to dalo očekávati denně, zvláště při tvém vzrůstu!“ dodal.

„Tak si přece sedni a odpočiň!“ pobízela syna maminka ke stolu jej odvádějíc a na židlici červeně natřenou, v lenochu vykrojeným srdíčkem zdobenou, si jej posadila.

„A co dělá pan páter Prokop?“ tázal se otec, usedaje proti synovi.

„Hraje stále tak rád. Smutně jsme se loučili; juž mi tak pěkně v té harmonii rozsvítil, a tu jsem musil jíti,“ odpověděl Frantík.

„Škoda, přeškoda, jaká pomoc,“ povzdychl si otec.

„Již jsem jedno ‚Salve Regina‘ sám skomponoval.“

„Jdižiž a snad se naposledy dávalo?

„O březnové panence Marii,“ dodal syn, „a šlo to pěkně. Pan Páter Prokop měl radosť, hladil mne a políbil.“

„Ale teď již nemluvte a dejte se do jídla; hoch je beztoho unaven a hladov!“ vybízela je maminka, snášejíc večeři: chleba, máslo a studené mléko.

„Tak teda jezme, ale potom si zahrajeme,“ pravil otec. „Počkej, Jeníku, uslyšíš a uvidíš, co nedovedeš.“

„Dnes mi, tatínku, hru odpusťte!“ prosil Frantík.

„A proč hochu, snad naposledy stůněš?“ ptal se ulekán.

„Nestůňu, tatínku, ale je mi tak nějak smutno.“

Starého Bendu mrzelo, že pro dnešek jest se mu odříci pěkné radosti, ale vida synův (...)

(......)