Karel Václav Rais

POVÍDKY O ČESKÝCH UMĚLCÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Boj gigantův
(Václav Vavřinec Rainer)

Bylo jaro posledního roku století sedmnáctého.

Za milého, jasného podvečera kráčel od křižovnického špitálu sv. Anežky^[1] k mostu Karlovu kněz křižovník, statečné, jaré postavy. Byl as čtyřicátníkem, dobráckých očí. Usmívaje se zíral po lesklé hladině Vltavině k Petřínu, jenž skvěl se v nejpěknější zeleni jarní. A jak zrak knězův zabloudil až ke chrámu svatovítskému, zasmušilo se oko a hlava knězova sklonila se k prsům. Naproti chrámu křižovnickému ještě jednou pohleděl na levo vzhůru ke sv. Vítu a zahnul vedle Klementina na náměstí „Na louži“. Šel navštívit dílny Matěje Baltazara Rainera, mistra řezbářského, dobré pověsti. Seznámili se spolu v klášteře u sv. Františka, kdež kněz nedávno ozdoboval kapli malbou svojí a mistr Rainer řezbami.

Matěj Baltazar Rainer byl v nejpilnější práci; na soše svatého poustevníka a opata Prokopa velebnou hlavu dokončuje, jakousi nábožnou sobě prozpěvoval. Syn jeho, třináctiletý Václav Vavřinec, při stěně naproti oknu pracoval štětcem na plátně. A v tom kněz křižovník vešel.

Oba Rainerové ustali v práci; otec ruku knězovu stiskl, Václav políbil a honem židlici uchystal, aby se velebný pán posadil. Kněz usednuv rozhlížel se po dílně. Utkvěv na soše sv. Prokopa milým pohledem, přistoupil k dílu mladého malíře, aby popatřil, o čem ta mladá hlava malířská opět pracuje.

Na plátně byl chumáč postav obrněných, na koních i pěších, seskupených v jakémsi hrozném zápase.

„Opět vojna nějaká?“ usmál se kněz a zíral na mladého malíře.

Hoch se zapýřil.

„Tu ten je hrdina — ne?“ tázal se kněz opět a na postavu nejstatnější ukázal.

Malíř přikývnul.

„Totě snad Žižka, či kdo, že oči má zastřeny?“

„Král Jan v poslední vojně,“ odpověděl hoch a jiskrným okem zahleděl se na obraz. „A tu je král Karel!“ dodal a směleji zadíval se do líce knězova.

Kněz chvíli zíral mlčky a pozoroval výtvor mladé duše. Potom synka po hlavě pohladil a řekl: „Jen dále, Václave, jen dále, teď máme z tebe radosť jenom my, ale snad se dočkáme, že budeš radostí všech dobrých Čechů!“ Potom od obrazu poustoupiv na židlici svoji usedl.

„Za večera čte jen v té Hájkově kronice, kterou jste mu, velebný pane, zapůjčil. Abych do lůžka ho doháněl, do rána by četl! Je sice statný výlupek, hned něco se ho netkne, ale všeho do míry!“ pravil starý mistr.

„Jen čti, synku, čti, uhlídáš, jak bude ti to všecko jednou vítáno; co budeš míti v hlavě, nebude ti třeba sháněti,“ povzbuzoval kněz. „Ale že právě také krále Karla jsi namaloval, napadá mi, co nedávno jsem slyšel vyprávěti. Pan Eliáš Šretl, svatovítský mistr hudební, zkušenosť svoji mi vypravoval a k slzám upřímným mne pohnul. Víte, že pan Eliáš Šretl je krevní přítel nebožtíka pana Tomáše Jana Pešiny z Čechorodu, muže chvalitebného obcování, pražského, litoměřického i vyšehradského kanovníka, hlavního kostela sv. Víta na hradě pražském děkana, biskupa samadrienského. Jsoutě oba rodáci z města Počátek. A ten pan Šretl nedávno o hrobu našich (...)

(......)