Karel Václav Rais

POVÍDKY O ČESKÝCH UMĚLCÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Z české školy
(Jan Ladislav Dusík)

Stařičký čáslavský pan učitel Dusík pouštěl děti ze školy. Na domovním prahu se zastavil a zíral za švitornou drůbeží, jež po náměstí se rozptylovala. Byl jasný zimní den právě před vánocemi. Zlaté paprsky slunečné padaly na zmrzlý sníh a zdobily jej křišťálovým leskem. Děti pospíchaly k domovu; do her jim nebylo, bylť důkladný mráz a povrch sněhu tuze byl kornatý, rozdrásal by ruce do krve. Pan učitel vracel se po chvilce do třídy. Byl již starcem asi sedmdesátiletým, ale postavy statečné, málo jen přikloněné. Oči jeho byly dobráctví plny. Hlouček školáků ve třídě dováděl, ale když pan učitel vešel, utichli jako pěny. Seřadili se před lavicemi, hoši do jedné, dívky do druhé skupiny. Pan učitel usmívaje se došel až ke stolu, vedle něhož stála stará černá skříň. Otevřev ji, vyndal housle a balík not. Před každou skupinou dětí stál starý těžký pult. Pan učitel vybral z balíku not dva hlasy a na každý pult dal noty jedny.

Pak naladiv housle, pravil: „Nejprve tedy soprány, ale ať to již jde pěkně, vánoce tu máme hnedle.“

Děti spustily; mladé hlásky jejich příjemně zvonily prázdnou třídou. Zpívaly pastorální mši měkkých tónů dudáckých. Když soprány přezpívaly „Kyrie“, spustily alty. Potom zapěly dohromady a pan učitel doprovázel jich na houslích.

Děti zpívaly s chutí, líbily se jim ty vánoční melodie, vždyť se na ně celý Boží rok těšívaly. Do jara povídaly si o loňské hudbě vánoční a od léta již hádávaly, co bude o vánocích příštích; zda opět ta pěkná mše, to veselé graduale, při kterém starý trubač troubí dvanáctou, to pěkné offertorium, při němž sopranistka zpívá rozmilou ukolébavku malému Ježíškovi. Doma se také o tom povídalo, rodiče těšili se s dětmi na pěknou hudbu vánoční, jež do hlav ustaraných vábila vždycky tolik milých vzpomínek. Do čáslavského chrámu sv. Petra a Pavla chodívali ze široka daleka poslouchat na půlnoční, byltě kůr starého učitele Dusíka rozhlášen. Rodiče dětem povídali, jak roztomilá bývala půlnoční ukolébavka, když zpívala ji učitelova Verunka, děvčátko hlasu skřivánčího.

Ale kdeže byla teď Verunka! Byla někde prý daleko až v Anglicku, v náramném městě Londýně, kde má pan učitel nejstaršího syna.

Děti se na ni sotva pamatovaly, bylo tomu již sedm roků, kdy si ji starší bratr odvezl do dálky, aby tam vznešené panstvo těšila hláskem, jaký jenom z hrdel českých děvčátek hlaholívá.

Děti zpívaly již „Benedictus“, když otevřely se dvéře a jimi nahlédla šedivá hlava paní učitelové.

„Staroušku,“ volala paní učitelová, „něco tu máš, pospěš!“ Pan učitel pokývnuv, pravil dětem: „Běžte si domů, zejtra to vezmeme znova!“ a uloživ housle s notami do černé almary pospíšil domů.

Čekalo jej něco (...)

(......)