Karel Václav Rais

POVÍDKY O ČESKÝCH UMĚLCÍCH
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Dne 17. v měsíci lednu roku 1809. byl v pařížském Odeonu veliký koncert. Do skvělých prostor sešlo se množství posluchačstva nejvznešenějšího. Bylyť koncerty v Odeonu slavnější všech jiných v městě světovém.

Dnes přišli mnozí jenom proto, aby poslechli miláčka Tayllerandova, slavného pianistu, jehož kolébka stávala daleko na východě v zemi české.

Mezi vznešeným panstvem, jež pyšnilo se v ústrojích bohatých, seděl prostý staroušek šedivých, hladce přičísnutých vlasův, oděný v dlouhý tmavomodrý šosák, nohavice až na boty, s černým šátečkem na krku. Vedle něho seděla dívka či paní asi třicetiletá, stařečkovi podobná, ale skvostně oděná. Potichu spolu hovořili.

Byl to český učitel, pan Jan Josef Dusík z Čáslavi, a dcera jeho Verunka, výborná umělkyně londýnská. Staroušek vážil předalekou a pro starého muže tak obtížnou cestu, aby děti své spatřil, aby viděl, jak panstvo francouzské slaví syna jeho Ladíka.

Když se synem a dcerou světovým městem bloudil a z obdivu nevycházel, stále vzpomínal si na vzdálené české město, na tichou třídu a příbytek, v němž zanechal stařičkou choť svoji, aby přinesl jí drahý vzkaz od vzdálených dětí. A jaký život byl nyní zde v Odeonu! Lidi, o kterých doma v Čechách jenom zřídka lístky slávy čítával, spatřil tu teď na vlastní oči.

Verunka znala přední umělce světové pověsti a otci je ukázala. Nejednou se podivil a povzdychl si: „Tak to je on — kdo by to v tomto človíčku hledal! Až v Čechách o něm víme, noty jeho hrajeme a tu stojí takový nepatrný!“ Nebo si liboval: „Vida, vida, tak to je Kreuzer, to je Talma, herec s paní — Baillot, Rode, houslisté kouzelníci! Komu z Čechů je přáno, všecky je tu tak viděti? Snad jen mně — snad proto, že od malička božskou hudbu tak miluji! Oh, jak budou páni bratři poslouchati, až jim začnu vypravovati, jak jsem tu ty chlapíky viděl pohromadě!“

A což, když hudba začala! Nadšená hudební duše starého pana učitele chvěla se blahem při tom poslechu čarovném. Jak jim ty housle zpívaly, jak violoncella dojímala! Teď spatřil také Cherubiniho, komponistu slavného, jenž koncerty v Odeonu řídil.

Konečně vystoupil toužebně očekávaný Ladík — stařečkův syn. Širé prostory zahlaholily bouří potlesku.

Nebyl již mlád, skoro padesátník, větší, obtloustlé postavy, vlídného, usměvavého líce a dobráckého oka. Zdědil je po otci. Ukloniv se, přisedl k pianu. V sále bylo nejhlubší ticho. Umělec not neměl, (...)

(......)