Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Na hradě Lokti bylo smutněji a smutněji…

Posel pana Viléma Zajíce z Valdeka i opata Zbraslavského Konráda přinesli zvěsti truchlivé, děsivé! Král Jan na otce Konráda, přítele, rádce svého nejprvnějšího, hněvivě se obořil, jako by ta stará, věrná hlava ošemetně s králem svým smýšlela! Panstvo, jež úplně krále Jana do sítí svých zapřísti toužilo, prudkou mysl Janovu proti Konrádovi i panu Zajíci popuzovalo.

Zvláště Janovi namlouvali, že Vilém Zajíc a opat Konrád s královnou Eliškou proti němu jako proti škůdníku zemskému povstati hledí, že touží, aby ho o království české připravili.

Král zuřil — páni jásali.

Opat Konrád odešel ode dvora a nadobro uchýlil se do posvátných zdí kláštera Zbraslavského! Toho se nenadal, že za všecku lásku svoji, za svoji péči a práci lehkomyslným, mladým králem takto bude odstrčen. V samotě, v posvátném tichu klášterním bylo již pro ustaranou hlavu nejlépe, alespoň u hrobu dobrého krále Václava II. mohl si požalovati, postýskati! Jediná starosť tížila upřímnou hlavu: Starosť o drahou vlasť, o nebohou Elišku a děti její. Co si chudinky počnou? Ubožáček malý, rusovlasý Václavek! Opat Konrád modlitby nejvroucnější posýlal za ně k milému Pánu Bohu…

I proti pánu z Valdeka král Jan zle se rozjitřil — i voje proti němu sbíral! Úlisní rádcové hněv králův víc a více rozdmychovali…

Na hradě Lokti bylo smutněji a smutněji.

Královna Eliška s dětmi svými žila tu jako vdova se sirotečky! Ještě že s miláčky svými mohla se potěšiti, alespoň chvílemi na žal svůj zapomněla! Služebné dívky královniny marně jasnou paní rozveseliti toužily — vždyť ani jim nešla slova veselá od srdce!

Písař kněz Mikuláš hrbil se den ode dne, hubené líce ještě více pobledlo. Již ani knihy ho netěšily, péro bylo jaksi těžké, písmo nikterak nešlo od ruky. Nejraději ještě sedával u okna, a díval se po zasněžené dáli. Ta sněhová, pustá krajina nejlépe hodila se k mysli rozbolněné, zachmuřené. Hradník Radosta ani již na návštěvu nepřicházel, darmo srdce rozdírati, darmo toužiti, darmo plakati…

Bylo na počátku února měsíce léta Páně 1319.

Venku byla chumelenice nejprudší, meluzina hvízdala, staré kmeny ve hvozdech praštěly, sníh se sypal.

Kamínka v útulné jizbičce hradníka Radosty hezky vyhřívala.

Hradník Radosta seděl na staré židlici u kamen; kdo ví, co si to dnes smyslil, že z truhlice, všelijakými květy divně pomalované, vytáhl starou svoji zbroj, se kterou projezdil několik zemí a prodělal hezkou řadu bojův. I kabátec svůj z dobré kůže důkladně si prohlížel a přilbici na zkoušku na hlavu si posadil.

„A koníka jsi měl také, dědoušku?“ Tato slova promluvil vnouček Strachotův, dvanáctiletý Slavoš. Jak jsem již prve napověděl, ztratil tento synek tatíčka i matičku ve dvou dnech, ani se na ně nepamatoval. Ještě že zůstala mu babička a dědoušek. Po letech i babička odešla za synkem a nevěstou; potom byl Radosta se Slavoškem jen sám. Radosta vnuka svého miloval jako tu českou zemi; a řeknu-li, že je Radosta miloval (...)

(......)