Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Po nebi, modrém jako čerstvé pomněnky, putoval veliký, jasný měsíc. Pláně, stráně i hvozdy, sněhem pokryté, leskly se stříbrně. Po chumelici a vichřici byla jasná, tichoučká noc. Mráz jen praštěl.

V jizbě vrátníkově bylo ticho hluboké, jenom v kamnech chvílemi zaprasklo nebo zasyčelo. Bylo již hezky pozdě, ale sirotek Slavoš neměl na spánek ani pomyšlení. Byl tu sám, tak zcela sám, opuštěn ode všech. Slavoška netrápila myšlénka, co že si nyní počne, jak bude živ; na sebe ani trošku nevzpomněl, jenom po dědouškovi toužil. Co asi dědoušek dělá? Je-li živ, neumučili ho ti ukrutníci? Snad jsou s otcem Mikulášem v nějakém zimavém, temném sklepě o hladu zavřeni, snad tam k Bohu Hospodinu volají o pomoc. Ó, ze svého utrpení dědoušek as nejméně si dělá, dojista na vnučka svého, na královnu a králevice i celou českou zemi vroucně vzpomíná, k Bohu volá, aby těch drahých neopouštěl.

Slavoš tichounce plakal, byloť mu tak nevýslovně bolno.

Na modrém nebi třpytily se hvězdy. Slavošek okénkem zadíval se k nim do té jasné výše. A v té chvíli zdálo se mu, že dvě nejjasnější, blízko sebe svítící hvězdy, mají lidské obličeje. Slavošek poznává ty tváři, ačkoliv dosud nikdy jich nespatřil. Ano, ano, toť jeho tatíček a matička, takto se naň dávno a dávno usmívávaly.

Slavošek s největší radostí byl by se rozletěl vzhůru k nim, ale ne, musí počkati, snad se přece dědoušek vrátí. Slavoš pevně již věří, že je dědoušek živ, kdyby byl již v nebi, díval by se nyní s tatíčkem a matičkou s oblakův.

Teď se Slavoš rozhlíží po nádvoří, dívá se až tam do tmavého rohu, kde při světle měsíčním temní se okénko, za nímž úpí malý ubožáček, králevic Václav.

Co ten chudáček asi dělá? Slavoš rád by se alespoň k okénku podíval, ale zbrojnoši královští mají oči krahulí a srdce vlčí! Alespoň ti, kteří Václava zavírali, jakž jinak byli by takového ukrutenství mohli se dopustiti!

Slavoš i Václav vždycky se divívali, když dědoušek vyprávěl o královském sirotku Václavu II. Kdyby to všecko nevyprávěl dědoušek, sotva by byli věřili, že jsou na světě srdce tak ukrutná, jako měl ten Otík. Ó dnes byli by rázem uvěřili!

Ale snad by se Slavoš přece mohl alespoň k vězení Václavovu podívati? Snad teď již i zbrojnoši budou unaveni a nebudou ostražiti? Takové myšlénky probíhaly dobrou mladou hlavou. Ještě však váhal. Znova zadíval se ku hvězdám. Drahých, vábivých tváří tam již nespatřil, ale hvězdičky zářily tak rozmile, jako by dodávaly mu důvěry. Čtverák měsíc tak mile se usmíval.

Dvéře vrzly, a Slavoš dlouhou chodbou, na níž však i potmě poznal každý kámen, šoural se ke schodům. Při každém šustu se zastavil, každý paprsek sluneční, jenž sem tam skulinami pronikl, hoška zastrašil. S hůry z dálky duněly kroky a chvílemi řinčelo nádobí, i hlasy zahlučely. Král s druhy svými ještě hodoval.

Slavoš přemýšlel, neměl-li by se přece ještě vrátiti, ale cosi vábného táhlo jej k rusovlasému miláčkovi. Již přešel chodbou poslední, nejdelší, již s posledních slezl schodů…

(...)

(......)