Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Z Levého Hradce

I.

Na levohradeckém kostelíčku zvonili klekání. Zvonek zněl jako čisté stříbro a bylo ho slyšeti široko daleko. Lidé i v odlehlých osadách slyšíce měkké jeho zvuky, okamžitě zanechali práce a zabrali se v modlitbu převroucí. Ani sami nevěděli, co všecko je v těch zvucích tak dojímalo, ale bylo to tak milo, jako upřímnosť ve hlase nejdražších dědečkův a babiček. Ten zvonek jako by byl mluvil, ale nerozuměli mu; u srdcí však cítili podivnou tesknotu, takže jim bývalo až do pláče. To také věděli, že zvonkem levohradeckým nedovede zazvoniti nikdo tak, jako dědouš Pořej.

Dědouš Pořej před lety míval na Žalově pěkný stateček, na němž nyní hospodařil starší jeho syn. Nežli Pořej dědictví své po rodičích přepustil synovi, vystavěl si přímo u kostelíka levohradeckého pěknou, útulnou chaloupku, do které potom nadobro se přestěhoval. Lidé po vůkolí dobře nechápali, co že starci tak najednou připadlo, že se přestěhoval sem do samoty, říkali si jen, že býval od jakživa podivínem. Byl již z takového rodu. Bratr jeho Cyrill prošel školy až kdo ví kde v cizích krajinách, o moudrosti jeho vypravovali si v chaloupkách mnoho a mnoho. A věhlasný ten moudrostí svou Cyrill, kdykoliv před mnohými lety domů zavítal, sedával nejraději u starodávného kostelíčka. Potom odešel prý někam daleko, kdež v klášteře sloužiti chtěl Bohu. Proč odešel do dáli? Což nemohl zůstati v Čechách? Vždyť bylo tu klášterů dosti! Proč nešel na Zbraslav? To všecko bývalo mnohým zcela nepochopitelno.

A mladší synek Pořejův, Prokop, učinil prý právě tak! Býval miláčkem strýčka svého Cyrilla, sedával na jeho klíně a poslouchal, jak líbezně uměl vyprávěti. Zpívávali spolu také dlouho do noci, a to písně, jakých občánkové neslýchali ni na Zbraslavi, a mniši zbraslavští přece uměli zpívati tak krásně, že to bylo známo po celých Čechách. Kdo tu píseň na Levém Hradci poslechl, zastavil se, nedýchal ani a poslouchal až do konce. Potom spěchal do své světničky a tam modlil se horoucně. To způsobila podivná píseň kněze Cyrilla, prostinká, ale vroucí, klidná, ale nejvýš dojemná. Dívali se na kněze Cyrilla s úctou, ale touhy jeho neznali.

Jako kdysi strýc Cyrill i Prokop byl na školách v městech dalekých. Byl blahem a štěstím otce Pořeje. Dobrý tatíček chtěl také syna svého míti knězem, těšil se na to jako dítě, až uvidí syna svého mladšího sloužiti Bohu u oltáře. Dočkal se toho, spatřil je u oltáře oba, syna i bratra; Cyrill sám synovci svému, milému Prokopovi, přisluhoval, zavítalť právě z nenadání na Žalov.

Za kratičko potom odešel, ale s ním také Prokop. Odešli daleko, daleko, až někam prý do Uher.

Tatíčkovi Pořeji bylo líto, že syn ho opouští, ale miloval jeho i bratra svého upřímně. Věděl, že šli tam, kam je srdce i mysl pudily.

Ale když ani od syna ni od bratra nepřiletělo zprávičky, když léta ubíhala a drazí mužové ještě se nevraceli, truchlil Pořej, třeba že nikomu o zármutku svém se nezmiňoval. Žil v chaloupce své tiše a skromně, a když starý (...)

(......)